Euripidovy Bakchantky představují oslavu vína, svobody, ale i střídmosti a pokory. Ukazují, že ačkoliv je opojení lidskou potřebou a přirozeným pudem, musí se řídit jasnými pravidly a mít přesná ohraničení (ať už v podobě tradičních dionýsovských slavností, divadelní události či ohraničení v podobě vnitřní disciplíny a pokory). Jinak se také dost dobře může stát, že takové veselí skončí utrženou hlavou.

Vassa Železnovová je podnikatelka. Vassa Železnovová je matka. Vasse Železnovové umírá manžel. Vasse Železnovové se nějak nepovedly děti.

A pokud se to přihodí, tak co nejrychleji zemřít – považovali antičtí myslitelé za největší dar, který může být člověku dán, alespoň podle jejich vidění světa. Král Oidipus Jana Friče tíhou vyprávění a především svým vyzněním tuto tezi jen potvrzuje. Zároveň je znepokojujícím a tísnivým příběhem o vrtkavosti lidského štěstí.

Kdysi dávno, na samém počátku devadesátých let, dostal osmiletý Jan Frič svůj první počítač – Commodore Amiga. Když stiskl tlačítko s tajemným nápisem POWER, rozzářila se po chvíli obrazovka počítače nápisem ještě tajemnějším: PRESS SPACE TO CONTINUE. Malý Jan si v knihovně rodičů našel anglicko-český slovník (internet byl tehdy v plenkách a online strojový překlad typu Google Translate byl divokým snem fanoušků sci-fi), vyhledal si jednotlivá slova… a po několik následujících dní se ve svém pokojíčku pokoušel dotknout vesmíru. Nejspíš se mu to povedlo, protože se z něj po mnoha letech stal vynikající divadelní režisér.

Oprýskané domy, betonové kolosy, pylonové konstrukce, dráty a kabely, mlha, šeď, prach a neustálý hukot. Nic živého, jen sem tam se ze země prodere plevel a bodláky. Asi jako když projíždíte noční Ostravou. Nebo když prolézáte stožárem elektrického vedení, kterým už proud dávno neprochází (doufám), přeskakujete koleje za smíchovským nádražím a ženete se za růžovým neonem… MeetFactory.