Divadelní inscenace Bouře od dua SKUTR dorazila 24. listopadu 2016 na prkna ostravského Cooltouru, kde řádily nejen hromy a blesky, ale především jistoty a nejistoty čtyř lidských osudů odvátých do neznáma.

Bouře je autorská inscenace dvou režisérů, Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, kteří si říkají SKUTR. Svou premiéru měla 14. listopadu 2014 v prostorách Jatek 78, od té doby ji měli diváci možnost shlédnout na mnoha divadelních festivalech, a to například na 24. ročníku Mezinárodního festivalu divadla či na 10 + 1 let na SKUTRu v roce 2015. Co se týká hereckého obsazení, je ryze zahraniční. Inscenaci dominuje angličtina, polština a slovenština, nicméně divákům jsou k dispozici titulky v českém a anglickém jazyce. Hrají Csongo Kassai (SK/HUN), Željko Maksimovič (SRB), Przemyslaw Kosiński a Dawid Rafalski (PL).


Název inscenace evokuje dojem, že jde o přepracování Shakespearovy stejnojmenné hry, avšak jediným společným pojítkem je místo, kde se celý děj odehrává. Čtyři muži, kteří se pokouší v průběhu bouřky skrze mobil komunikovat se svými blízkými, se kvůli úderu blesku najednou společně ocitají na jednom ostrově. Ten se skládá z dřevěných prken, na kterých leží změť nesourodých věcí vyplavených mořem. Jde především o židle, stůl, květináče s rostlinami, pytle s hlínou a oblečení, které jsou pohozeny všude kolem, což se podobá chaosu, který vládne uvnitř čtyř postav. Ty disponují těmito předměty a využívají jich k zobrazení svých emocí. Jeden muž stále na sobě nosí stůl, druhý chodí s květináčem položeným na deštníku, třetí se motá do drátů se světly a čtvrtý si dělá kafe na plynovém vařiči. Během představení se nám zároveň odhalují čtyři mocné živly, a to voda, oheň, vzduch a země, ovládající celé jeviště, které je ke konci představení pokryto hlínou s příměsí vody.

Každá postava si nese příběh, který nezapadá do příběhu toho druhého, nicméně se svým tématem dotýká nejistot, které zabraňují každé z nich běžně fungovat. Monolog dominuje celému dění. Dialog se vyskytuje zřídka, a pokud ano, tak působí nesrozumitelně a bez smyslu, což je hlavně následkem jazykové bariéry mezi postavami, neboť každá mluví jiným jazykem. Všichni čtyři muži hledají cestu, jak se vymanit ze svých životních kalamit, to je však nutí vrátit se zpátky do minulosti. Ztráta blízkého, smrt, rozchod, trauma z dětství, to je výčet okamžiků, které se prolínají celým představením. Katarze všech postav vrcholí až v závěru, kdy si každá z nich uvědomí, že být někdy sám má v životě své opodstatnění. Následuje dojemná scéna, kdy muži stojí na prknech s mopy, které smáčí do kýblů s vodou a pádlují jimi zpět na pevninu.

Světlo, zvuk a herci vytváří obsah celé inscenace. Neverbální komunikace plná gest a pohybů působí na člověka nepřemožitelnou sílou, ve které se mu před zraky ztělesňuje strach, úzkost, beznaděj, zármutek a všechny pocity spjaté s krizí, které musí postavy odolávat, slova zde nehrají velkou roli, jsou téměř zbytečná. Celou tíživou atmosféru podmiňuje i schopnost všech čtyř herců komunikovat s diváky, a to nejen verbálně. Například Željko Maksimovič žádá ženu z publika, aby napsala zprávu jeho matce, a pak jí jde uvařit kávu, což odlehčuje napjatou situaci jeho příběhu a zároveň to nese s sebou pocit domova do hlediště.

Bouře nepůsobí jako typická divadelní inscenace. K jejímu porozumění by bylo třeba ji shlédnout několikrát. Dá se interpretovat různými způsoby, tudíž bych ji přirovnala k divadelní básni, která se rozkládá do 75 minut plných emocí a vnitřních bojů, které skrze pohyby herců a předměty kolem vychází ven na povrch. ∞