Herci, herečky… dramatik, režisér, scénograf, technici, uklízečky, trafikant přes ulici a kdo ví kdo ještě má všechno podíl na tom, že se na premiéře můžeme kochat povedeným představením. Změnilo se něco od dob Karla Čapka?

V roce 1938 vyšla kniha Jak se co dělá, shrnující autorovy fejetony z předcházejícího více než desetiletí. Jak se dělají noviny, Jak se dělá film a Jak vzniká divadelní hra – jsou sbírky textů, které zasvěceně a s humorem (a kde je to třeba, i sarkastickým rýpnutím) podávají zprávu o tom, co všechno je potřeba udělat a jakým martýriem si musí spousta lidí projít, než z prvotního múzického impulzu vznikne hotové dílo. V našem případě tedy divadlo.

O Čapkovi si ze školy většina z nás nejspíš pamatuje jen málo věcí, jednou z nich ale jistě bude, že byl bytostný demokrat. Na knize Jak se co dělá můžeme toto klišovité tvrzení učitelek přesvědčivě dokázat: přes nepopiratelné znalosti autor popisuje výrobní proces s lehkostí, bez stopy profesionální nadřazenosti, naopak, někdy až s dětsky udiveným pohledem. Tak, aby své vědění zpřístupnil každému a udělal z něj res publica, věc veřejnou.

Adaptovat pro divadlo takový žánr, jako jsou fejetony, se může zdát velkým soustem. Joanna Gerigk a Daniel Svoboda ale ve své dramatizaci pro soubor No Kakabus odvedli úctyhodnou práci. Vybrali to nejdůležitější a nejvtipnější z celé původní story, nevynechali snad žádný nosný moment, a co je hlavní: tam, kde si přidali své vlastní nápady (jistě vycházející z jejich osobních zkušeností) nebo Čapkovy postřehy aktualizovali, podařilo se jim udržet ducha původního textu. Celé drama je tak konzistentní, žádný vrchol neční příliš nad zbytkem krajiny a diváka, který původní fejetony nezná, ani nenapadne, že v Čapkově době se herec těžko mohl omlouvat ze zkoušky tím, že zrovna točí seriál.

Pro příběh, jehož hlavním hrdinou je divadelní hra, vybrali tvůrci několik zásadních postav – autora, režiséra, několik členů hereckého týmu… Dějová linka se táhne od tvůrčích muk při psaní scénáře až k ovacím po premiéře. Původnímu textu dodává divadelní inscenace na naléhavosti: až když před sebou na jevišti opravdu vidíme úzkostlivého autora, pološíleného režiséra, marnivé herečky a herce, kteří nikdy nic nestíhají (o nevrlých a bezohledných kulisácích ani nemluvě), dojde nám, jakého zázraku jsme svědky, když se na nějaké divadlo občas můžeme jít někam podívat. Ještě že na to všechno dohlíží božský Pan Ředitel, mimochodem snad nejlepší nápad režisérky Joanny Gerigk.

V prostorách Rock Café nám soubor No Kakabus skrz Čapkův nadčasový text zpřítomňuje zrod jedné divadelní hry. Nezasvěcenému divákovi to možná všechno bude připadat jako nadsázka, ale kdo někdy přišel do bližšího kontaktu s divadlem, ví své. Zároveň je ale inscenace Jak se dělá divadlo nejlepším důkazem, že všechny překážky se dají překonat a ve výsledku se na jevišti díky (a v duchu hry bych možná měl dodat i navzdory) všem zúčastněným může odehrávat zábavná a chytrá podívaná. ∞


Karel Čapek – Joanna Gerigk – Daniel Svoboda: Jak se dělá divadlo
No Kakabus v Rock Café (Národní 20, Praha 1)
premiéra 7. 11.