Závratně krásný zážitek uvádí pod názvem „Otvírání studánek Alfréda Radoka“ už od letošního jara Mahenova činohra. Tato komponovaná činoherně-hudebně-taneční koláž dojímá tak hluboko, kam až lidská představivost sahá.

Původní hra Martina Sládečka na motivy životního příběhu vynálezce Laterny magiky a předního českého divadelního režiséra Alfréda Radoka vznikala ve spolupráci se znalci Radokova života – Evou Stehlíkovou a Janem Petruželou. Scénář přečetl také David Radok, Alfrédův syn. Autor hru od počátku konzultoval i s režisérem Janem Antonínem Pitínským. Výsledný scénář je vlastně čtyřiceti-stránkovou básní, propracovaným dialogem manželů Radokových, ve kterém Sládeček obdivuhodně přesně zachytil osudové okamžiky, vzpomínky a zklamání Radokova života.

Stesk poutníka po rodném kraji
Děj se odehrává v době po odchodu Alfréda Radoka do exilu, ve Švédsku, kde dle svých slov „nikdy nevybalil“. Sládeček ve své hře citlivě pojmenovává nejen depresi uprchlíků, ale také pro Čechy nenahraditelnou ztrátu výrazné osobnosti české kultury. Dramaturgyně Lucie Němečková a Martin Sládeček (tentokrát jako dramaturg), tvarují s režisérem text do podoby scénické koláže o géniovi, kterého tvrdě postihly oba totalitní režimy minulého století a jenž byl nespravedlivě vykázán nejprve z Laterny magiky a potom i ze své země.

Prokomponovaný dvouhodinový gag je bez pochyby jedna z nejlepších režií Jana Antonína Pitínského, do níž dokázal vložit to nejlepší z talentu, kterým je obdařen. Daroval této inscenaci kombinaci nekonečné fantazie, poetiky i sladkobolného smyslu pro humor.

Studánka pitné vody
Scénické zpracování kantáty Bohuslava Martinů v Radokově režii mělo být součástí II. programu Laterny magiky. Kvůli cenzurnímu zásahu k premiéře nikdy nedošlo. Ve druhé části brněnské inscenace ožívá provedení dvacetiminutového díla znovu. Vroucná a jímavá skladba způsobí v Pitínského režii katarzní zážitek.

Celá inscenace plyne ve stejném rytmu jako mořské vlny na zadní projekci, upomínající na principy Laterny magiky – harmonicky pravidelně, klidně a nezvratně. Vodní plocha nabízí zřejmou paralelu k neúprosným vlnám lidských osudů, které jdou někdy nahoru a někdy dolů, i ke studánce života, ze které člověku nutno pít, ale v níž se dá také utopit.

Krása odpouští
Pozoruhodná lehkost, se kterou oba hlavní představitelé ztvárňují své role, ještě prohlubuje estetickou kvalitu inscenace. Eva Novotná hraje Marii Radokovou jako spolupracující bytost, asistentku i múzu, jež podporuje svého muže ve všech snech a vizích, v jeho schopnosti věcem porozumět (a lidské malosti rozumět nelze) i v jeho horečné snaze dokázat něco konkrétního. Ve vedlejších rolích zaujme Václav Veselý, který hraje postavu Miloše Formana, jenž nemá dost odvahy Radoka nezradit, velmi zřetelným způsobem, aniž by kompromitoval národem milovaného režiséra. Nade všemi však vyčnívá Dušan Hřebíček, který k Radokovi přistupuje natolik civilně, až vyráží dech. Ne nepodobný Chaplinovi dává divákům možnost pochopit Radoka umělecky i lidsky.

Muzikanti, umístění na jevišti do popředí a divákovi takto nejblíže, vynikají osobním nasazením i nevídanou přesností, jmenovat je třeba houslistu Jiřího Kleckera nebo strhující Kristýnu Znamenáčkovou za klavírem.

Tančící Kantiléna je sama o sobě exkluzivním zážitkem. Díky kráse zvonivých hlasů sólistek divák/posluchač rád zapomene na některé nejisté nástupy dětského sboru, jenž má v pohybu poněkud ztížené podmínky. Režisér používá Kantilénu jako antický chór. Ta dostává v této inscenaci adekvátní prostor a má tak možnost jedinečným způsobem dotvářet múzickou atmosféru celku jako jeden ze tří rovnocenných prvků.

Dvojice hostujících tanečníků z Duncan Centrea – Lucie Matoušková a Jan Razima – tančí se strhujícím nasazením. Vedeni excelentním choreografem Jiřím Bartovancem dosahují ve druhé části představení extatického výrazu a jejich odvážná choreografie ve stylu „nic není svůdnější než jaro“ dokáže spojit existenciální námět s lidskou touhou po lásce a porozumění. Vždyť dívčí nevinnost má očistnou moc.

Jako Fénix z popela
Po všech stránkách podařená inscenace dává tušit nástup formy, ve které Mahenova činohra dramaturgicky nebyla několik desítek let. „Pojďte spolu s námi otvírat a čistit studánky naší národní minulosti!,“ – vyzývají diváky v programu.

Syn Alfréda Radoka, operní režisér David Radok, nyní v Brně také hostuje, a to v rámci inscenace Modrovousův hrad / Očekávání. Následně bude pro Janáčkovu operu režírovat Věc Makropulos, jejíž česká premiéra je připravena na 19. a 20. prosince 2016.


Otvírání studánek Alfréda Radoka
Mahenovo divadlo (Malinovského nám. 1, Brno)
premiéra 8. 4. 2016, příští repríza 29. 11. 19:00 • 275/ 187/ 132 Kč