Jaký smysl mají v dnešní době historická dramata? Slouží ještě vůbec k něčemu? Přece jen, co bylo, to bylo, a co bude… Tomáš Vůjtek z Komorní scény Arény dokazuje svou historickou trilogií, která zasahuje do 40. až 50. let minulého století české historie, že tento typ děl je potřebný. Pokud očekáváte, že zde bude mít hlavní slovo křivda vůči Čechům, tato trilogie vás vyvede z omylu. Co když vše bylo, či je, tak trochu jinak?

Dramaturg Tomáš Vůjtek a režisér Ivan Krejčí společně od roku 2012 mezi zdmi Komorní scény Arény v Ostravě převedli na její prkna Vůjtkovu historickou trilogii, která se dotýká především období druhé světové války a monstrprocesů 50. let. Vůjtek se soustředí především na téma vztahů mezi Čechy a Němci, nenásilnou formou nastiňuje divákům otázku, kdo vlastně jsou ty „smějící se bestie“, a zda se právě ony nejvíce nepožírají mezi sebou. První díl „S nadějí i bez ní“ nastiňuje obraz komunistické společnosti, ve které se hledá třídní nepřítel. Druhá část, „Smíření“, poukazuje na agresivní jednání Čechů vůči Němcům a ta poslední, „Slyšení“, se naopak zabývá bestialitou Němců, konkrétně Adolfa Eichmanna.

Lepší hrůzný konec, než hrůza bez konce
Josefa Slánská stihla za svůj život vystřídat mnoho rolí. Byla předdruhoválečnou komunistkou, ženou revolucionáře, později jednoho z nejvýše postavených politiků v Československu. Po pár letech ale také manželkou spiklence, zrádce a zločince… A nakonec vdovou po soudně rehabilitovaném funkcionáři.

Inscenace „S naději, i bez ní“ vychází kromě dobových materiálů především z její vzpomínkové knihy Zpráva o mém muži (Svoboda 1990). Uvedením první (premiéra byla v roce 2012), ale dobou děje poslední část trilogie kreslí mnohovrstevnatý obrázek padesátých let. Na první pohled je to především portrét Josefy Slánské (Alena Sasínová-Polarczyk) a výpověď o procesu s jejím mužem, v hlubším plánu jde ale především o výpověď době jako takové a o mezilidských vztazích v nejistých a napjatých časech.

Sledujeme výslech Slánské, z níž vyšetřovatelé (Marek Cisovský, Albert Čuba) chtějí dostat cokoliv, co by mohli použít proti jejímu manželovi. Kromě toho se ale na jevišti odehrává mnoho dalších věcí – ilustrace dobových manifestací plných zápalu a slepého odhodlání, Slánské vzpomínky na život s Rudolfem a nakonec i stručná rekapitulace toho, co se v jejím životě a v tomto státě dělo poté, co hrůzná padesátá skončila.

Emoce se v divákovi jen bouří – a nejsou zdaleka příjemné. Představení je umně vyvolává a ničím – snad kromě přestávky – neruší. Nejděsivější pocit ale zdaleka nepramení z výslechových metod či představy pomalé smrti oběšením, ne; nejzvláštnější je přemýšlení, jestli vám nakonec toho Slánského, komunisty, který měl sám košili od krve mnoha lidí, jen aby ji na závěr promáčela i jeho vlastní, není tak trochu lidsky líto…

Eichmann a jeho (ne)obhajoba
„Slyšení“ představuje druhou část trilogie, která byla na prkna Komorní scény arény uvedena v únoru 2015. Její úspěch nepotvrzuje pouze ohlas u diváků, ale také Cena divadelní kritiky 2015 v kategorii Inscenace roku.

Tentokrát se dostáváme do prostředí nacistických pohlavárů, ve středu zájmu stojí postava Adolfa Eichmanna, konstruktéra židovské genocidy. Během necelých tří hodin se diváci seznamují s jeho životem, který končí oběšením, o němž rozhodl židovský soud v Izraeli. Než však dojde k onomu verdiktu, odkrývá se divákům nejen agresivní a nekompromisní povaha německých nacistů, ale také charakter Čechů v období druhé světové války. Publikum představuje soudní tribunál a díky tomu se stává součástí děje.

Už samotné jeviště v divákovi vyvolává ponurý pocit, neboť zde svítí pouze tlumené světlo, na scéně je pouze červený koberec a dlouhý stůl se židlemi, který nejprve slouží ke schůzím nacistů a pak se stává Eichmannovým popravištěm. Kostýmy postav se nesou ve stylu dobové módy, uniformy vojáků jsou téměř totožné s esesáckým dresscodem. Na hlubokém zážitku také pracuje temně znějící hudba a projekce videí z proslovů Adolfa Hitlera.

Celé představení však závisí na představiteli Eichmanna (Marek Cisovský), který se zde ujímá hlavního slova a opravdu se zdá, že před diváky nestojí herec Cisovký, ale oživlý Eichmann, jelikož si jeho protagonista natolik osvojil svou roli, že realististicky ovládá Eichmannovu mimiku, pohyb těla i styl řeči: „Chtěli, abych jim dodával Židy, tak jsem jim je dodával. Kdyby chtěli cyklisty, dodal bych jim cyklisty,“ ospravedlňuje se Eichman jak před lidským, tak před božím soudem, což v podání Cisovského zní přesvědčivě, ale zároveň absurdně humorně. Není zde však poukázáno pouze na „německé zlo“. Postava z lidu, Vlastička (Alena Sasínová-Polarczyk), poukazuje na fakt, že i obyčejný a prostoduchý člověk dokáže svým necharakterním jednáním okolnosti značně ztížit, protože Vlastička se neštítí brát za vlastní majetek, který nabyla po Židech odvezených do koncentračního tábora.

Oko za oko, zub za zub
Vůjtkovu trilogii uzavírá „Smíření“ – svou premiéru mělo v červnu 2017. V této inscenaci si autor hry bizarním způsobem pohrává s pojmem „smějící se bestie“. Poukazuje na českou agresi vůči Němcům – hlavním tématem „Smíření“ je odsun německých obyvatel z českého pohraničí v letech 1945–1948.

Tentokrát jsou diváci uvedeni do domácnosti, ve které společně žijí voják (Josef Kaluža), partyzán (Michal Čapka) a funkcionář (Marek Cisovský), kteří zastupují české obyvatelstvo, jež má však nevyrovnané vztahy i mezi sebou: voják a partyzán vedou boj proti funkcionáři, který měl spolupracovat s Němci. Nejděsivější je scéna, kdy Čapka drží v rukou revolver a přitom cituje z Písma svatého. Na druhé straně stojí s puškou Kaluža a oba míří na funkcionáře, kterého míní vydírat.

Naproti třem individuím stojí v kontrastu německá rodina složená z otce (Vladislav Georgiev), dcery (Pavla Dostálová) a syna (Štěpán Kozub), která, ač se na válce nijak nepodílela, musí čelit české agresi, ústící až ve vraždu. Kozub a Dostálová zde děsivým způsobem coby nevinní mladí lidé odkazují prostřednictvím svých rolí na nevinu německého obyvatelstva.

Na co mají být Češi skutečně hrdí? To je jedna z hlavních otázek, která hýbe dějem. „Hučí voda, šumí bor, libě zpívá český sbor. Zpívej, sbore, hudbo, hraj! Zde je Čechů zemský ráj,“ recituje šestičlenný sbor na začátku představení, kdy na jevišti diváci vidí například Libuši a sv. Václava, což mile odkazuje na český národ, ovšem postupně začne sbor ono hrdé češství parodovat v podobě svědectví o krutém odsunu Němců, při kterém se pro změnu vrahy stávají Češi. Ti zde mají skutečně podobu bestií a jsou zobrazeni jako parazité na majetku mrtvých nepřátel – Němců.

Odraz české povahy v dějinách
Kdo je kdo? A nejsme právě my těmi, kteří by se měli přiznat k vině? A co si myslíte vy o nás Češích a historii? Nebojíte se sebekritiky? Pokud vás nezastraší sonda do naší povahy, neváhejte a zavítejte do Komorní scény Arény v Ostravě. Tam vás Vůjtek skrze svou trilogii provede dějinami ve společnosti Eichmanna, Slánského a dalších pohlavárů, kteří figurovali v českých dějinách ve 40. a 50. letech minulého století. ∞


S nadějí, i bez ní (derniéra proběhla 17. 11.)
Slyšení (nejbližší repríza 5. 12. 18:30)
Smíření (nejbližší repríza 14. 12. 18:30)
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)


autoři: Petra Kupcová a Ondra Dominik Horník