Souboru 11:55 se podařilo z úplně otřesné literatury udělat kvalitní a zábavné představení. Koncept ON AIR je navíc pozoruhodným pokusem, který skvěle vyšel. Seznamte se s Johnem Sinclairem, lovcem čarodějnic, bojovníkem s démony… a svůdcem žen, samozřejmě.

Začtete-li se do některého sešitu z řady Na stopě hrůzy, stanete se svědky jednoho z mnoha zápasů Johna Sinclaira, inspektora Scotland Yardu, s temnými mocnostmi: démony, čarodějnicemi, zombiemi. Tedy, pokud to čtení po pár stránkách znechuceně neodložíte. Příběhy Johna Sinclaira rozhodně nejsou pro každého; i otrlého čtenáře všemožných detektivek, fantasy příběhů, červené knihovny či fan fictions jistě při čtení Stop hrůzy napadne otázka, jestli tohle autor myslel vážně.

Ano. Samozřejmě. Je to literatura naivně napsaná, plná rozporů mnohdy i v rámci jednoho odstavce. Jejím základním stavebním prvkem je klišé, její metou co nejvyšší počet mrtvol. Je to brak. Je to „pulp“, ale ne v tarantinovském slova smyslu; jak jsem řekl, autor to myslí smrtelně vážně.

I přes logické lapsy, chyby v argumentech a souvislostech a přes jazyk středoškolských slohovek ale Stopy hrůzy dokážou některé lidi úplně pohltit. A nejenom ty na brakové literatuře nejhrubšího zrna odkojené, ale i čtenáře, kteří se rádi chlubí svým vytříbeným vkusem a pečlivě budovanou knihovničkou ruských klasiků.

Patříte-li zrovna k nim, při čtení nemůžete než fascinovaně zírat na zažloutlé stránky, ob řádek si říkáte „jakože cože?“ a nejradši byste ten sešit vzali, uškrtili, podřízli, zastřelili, rozčtvrtili a shodili ze skály do ohně pekelného a šli udělat něco pro dobro lidstva, nebo aspoň večeři… a stejně nejste schopni se od textu odtrhnout. Jsou čtyři hodiny ráno a vy – ve světle lampy, samozřejmě, nejste malí kluci, abyste četli s baterkou pod peřinou! – zarudlýma očima čtete o dalších a dalších zástupech zombíků a čarodějnic na koštěti, které se prohánějí nočním Londýnem nebo transylvánskými horami, aby byly vzápětí zneškodněny stříbrnými kulkami ze Sinclairovy beretty nebo bičem na démony. Vy masochisti.

Za čtenářovu nedočkavost, za přitažlivost textu může – paradoxně – hlavně přehršel otřelých nápadů. Při čtení špatné literatury často víte, co bude následovat: jednotlivé události na sebe navazují podle dobře známých vzorců – a proto neoriginálně. U Johna Sinclaira si ale nikdy nemůžete být jisti; jeho svět obsahuje úplně všechno, co si dovedete představit. Autorovi nedělá nejmenší problém křížit dohromady různé mytologie, i kdyby si třeba nakrásně odporovaly. Literární klišé se tu tedy vrší jedno na druhé s kadencí poloautomatické pistole, ale nelogičnosti v tvrzeních vypravěče i v řeči postav udržují čtenáře v neustálém napětí. Vzniká tak svět nabitý obrovským potenciálem – svět, v němž není nic nemožné. John Sinclair nakonec dokáže úplně cokoliv, zatímco čtenář je zoufale neschopný uhodnout, jaká nesmyslnost bude následovat.

Nervy mně vibrovaly, jako by byly pod proudem
Rozhodnout se převést něco takového na jeviště chce až sinclairovskou dávku odvahy. A taky dobrý nápad – „dramaťáková“ doslovná inscenace by mohla fungovat jen stěží. Předvést jeden z příběhů Johna Sinclaira v rámci konceptu ON AIR byl risk, jenž se rozhodně vyplatil. Představení Umění braku mělo premiéru v květnu 2013 – pod vedením Petry Tejnorové se po stopách hrůzy vydali tehdejší studenti KALDu; na začátku loňského prosince soubor, nyní už pod zavedenou značkou 11:55, začal Sinclairův příběh znovu vysílat.

Proč vysílat? Umění braku ON AIR je totiž rozhlasová hra. Teda… jakoby.

Vnímat představení jen sluchem by totiž rozhodně nestačilo. Umění braku staví na vizuálním vjemu; mnohem důležitější než zvuky a ruchy samy o sobě je to, jak jsou produkovány. Představení dává nahlédnout do kuchyně, v níž se rozhlasové hry tvoří. Scéna, obložená mikrofony, je plná nejrůznějších nástrojů, které umí tlouci, chřestit, cákat, cvakat, čvachtat… Natáčení opravdové rozhlasové hry jistě probíhá v podobném prostředí – určitě to ale není taková zábava.

Petře Tejnorové, scenáristce a režisérce, se podařilo z příběhu o Jamesi Bondovi nadpřirozeného světa vybrat to nejdůležitější tak, aby text běžného, nemasochistického diváka neubil svou blbostí, zároveň ale neubrala nic důležitého ději samotnému. Souboru se skvěle daří brak literární doplnit brakem scénickým. V symbióze s textem tak na jevišti (a z jeviště) stříkají litry na první pohled umělé krve a ještě umělejších slz, démoni cení falešné zuby z vietnamské tržnice, melouny pod kladivem pukají jako lebky a dužina mozku čvachtá…

Světy jsou v rovnováze. A my tak můžeme sledovat poslední zápas Johna Sinclaira s jeho úhlavním nepřítelem, démonem Černé smrti (sic!). Ač má příběh několik linií, díky zvládnuté choreografii se v něm divák ztrácí jen trochu. V tomto formátu se nejspíš nedá zabránit tomu, že vám něco unikne; na malé ploše se v každém jednom okamžiku odehrává tolik pozoruhodných scénických dějů, že si musíte vybrat, které z nich budete sledovat a které oželíte.

Celé představení kazí jen náhlý a zvláštní konec. Brakový superhrdina musí nad zlem zvítězit, jinak se čtenář/divák cítí oklamaný. 11:55 ale Johna Sinclaira vyhrát nenechají. Poprvé, zato však osudově se odklánějí od zvoleného žánru ve prospěch šoku, vtipu… a možná i jednoduchosti. Promeškávají tak příležitost k nejepičtější bitvě rozhlasového dramatu všech dob. Je to škoda, stopáž hry není nijak přehnaná a nějaké šílené nápady by se určitě ještě objevily. Takhle čtenářovi nezbývá, než si o tom, jak John Sinclair opravdu v souboji s Černou smrtí dopadl, přečíst. Přeji dobrý žaludek! ∞


11:55: John Sinclair: Umění braku ON AIR
Jatka78 (Pražská tržnice, Jateční 33, Praha 7)
obnovená premiéra 24. 11. • nejbližší reprízy čt 21. 1., ne 14. 2. 19:30