Trest smrti je věc konečná. Neposkytuje nápravu a odsouzeného zbavuje svépravnosti. Mezinárodně oceňovaný íránský snímek Není zla mezi námi místy působivě a místy didakticky téma rozpracovává. Z těchto důvodů byl zcela zavržen domácími politickými kruhy.

Íránský režisér Mohammad Rasoulof (* 1973) je jednou z nejexponovanějších obětí cenzorských zásahů, které zmítají jeho zemi. V roce 2010 byl odsouzen za nedovolené natáčení a v současnosti má nastoupit k výkonu trestu za protistátní propagandu. Problematický se ukázal jeho poslední snímek Není zla mezi námi (2020), který natáčel utajeně v omezených podmínkách (za přispění hlavně německých, ale i trochy českých financí). Poté, co jeho dílo obdrželo Zlatého medvěda na festivalu Berlinale, íránský režim pro Rasoulofa žádá další odnětí svobody. Rasoulof ze země nesmí vycestovat a chystá se na soudní boj.


Bez okolků, bez ústupků
Jak dokazuje tvorba Džafara Panahího nebo Asghara Farhádího, filmové plody despotických režimů jsou pro evropské festivaly nesmírně atraktivní. Více či méně perzekuovaní režiséři přijali minimalismus a symbolismus, které jim dovolují stát implicitně kritizovat. Rasoulof druhý bod nesplňuje a s režimem se trvale střetává zcela napřímo. Jeho snímek Rukopisy nehoří (2013) bezprostředně popisoval vraždy nepohodlných intelektuálů, které Írán vykonával v 80. a 90. letech. Není zla mezi námi zase následuje téma trestu smrti, který Írán ve světovém kontextu vykonává po Číně statisticky nejvíce. Není zla mezi námi posléze spojuje téma nejen s morálním dilematem, ale i s neposlušností a sabotáží systému. Rasoulof se zaměřuje na konkrétní osoby, které tyto popravy vykonávají, a tím zkoumá samotné jádro tematiky.

Strukturu snímku tvoří čtveřice krátkých vyprávění, která krouží kolem zmíněného tématu. Jejich podstata je jednoduchá – nabízí omezený počet postav, které jsou zřetelně hodnotově vymezeny a situace, které se vždy odvíjí na krátkém časovém úseku. Právě až juxtapozice krátkých příběhů, které tematiku nahlížejí z různých úhlů, má filmu propůjčit širší platnost a podnítit diskusi.

S jednotlivými povídkami režisér neprolamuje žádné esteticky trendy současné „umělecké kinematografie“, která cílí na velké festivaly a dlí v psychologii svých figur. Zisk Zlatého medvěda byl jistými médii vnímán jako politický a zpátečnický krok, neboť soutěž loňského Berlinale představila narativně i stylisticky mnohem svébytnější filmy (například Ozáření [2020] a Rizi [2020]). Nutno ovšem podotknout, že Rasoulofovou neoddiskutovatelnou předností je suverenita, s jakou užívá množství (třebaže poměrně konvenčního) filmařského výraziva. Každý z příběhů Není zla mezi námi se vyznačuje svým stylem a náladou, přičemž epizody si prvky jakoby štafetově předávají.

Sentimentální pouta
Úvodní epizoda má nejsystematičtěji vymezené narativní komponenty a příslušné prostředky. Svou pomalostí a zaměřením na rutinu je nicméně předurčena k rozpačitým postojům. Na poli jednoho dne pozoruje počínání muže středního věku – jeho odjezd z práce, návrat do domova, pochůzky se ženou a dcerou, péči o matku atd. Rasoulof k pomalé observaci volí strategicky nehybnou kameru a propracovanou práci s ruchy ve zvukové stopě. Jeho městský realismus, kterým postavy procházejí, je prostředím nevraživosti a nerovnosti, s tvrdým útokem na režim ovšem režisér vyčkává do úderné pointy.

S přechodem k druhé epizodě lze velmi rychle zpozorovat výraznou změnu stylu. Kamera začne být neklidná a kompozice nelibé. Film tímto reflektuje těkavou povahu svého nového hrdiny, který má v rámci vojenské služby vykonat popravu. Vyprávění rovněž obohacuje nediegetická hudba, jež doposud absentovala a podtrhuje tak napínavé scény. Není zla mezi námi se tonálně posouvá do thrillerové roviny, v které po překonání vytyčených překážek čeká protagonistu vysněné vykoupení. Závěrečné minuty povídky jsou naprostou antitezí předcházející epizody.

Druhá část snímku se k ústřednímu tématu obrací s odvahou, také ale s citelnou didaktičností. Hovory mezi vojíny tíží tezovitost, která dostává volný průchod v třetí epizodě. Zde se narace zaměřuje na mladíka, který získal třídenní propustky ze služby právě proto, že smrtící rozkaz vykonal. Rasoulof možná záměrně evokuje emocionalitu a šokantnost mýdlových oper, které se objevovaly na pozadí první povídky. Zůstává však nejasné, kolik vypravěčské invence plyne z jeho přičinění. Povídka je plna slzavých tváří a nečekaných doznání, které výrazně deformují účinnost režisérových idejí.

V posledním příběhu se snoubí motivy trestu a šance, kterou přináší ušetřený život. Relativní umírněnost je vítanou změnou – nejen tím se Rasoulof navrací k principům úvodní povídky. Ve ztišeném módu evokuje zlověstné tušení, a to když čekáme, kdy se vyjeví známé téma. Nepříjemně překvapí ovšem skutečnost, že režisér občas není schopen dostát základním požadavkům přehledného vyprávění (o žádnou rafinovanost se ve čtvrté části přitom nepokouší).

Není zla mezi námi však v posledním tahu s sebou nese jistou katarzi. Spíše, než aby film rozšiřoval obzory kinematografie, provokuje, nutí k zamyšlení a seriózní debatu obohacuje. Rasoulof svému cíli dostál.

Není zla mezi námi
režie Mohammad Rasoulof
Německo, Česko, Írán, 2020