Sešli jsme se s kolegy z kanceláře na obědě v nedaleké restauraci, abychom oslavili narozeniny jisté Elišky. Bodrý a štědrý Moravák Pavel objednal láhev sektu. Máme objednáno, sedíme, popíjíme, hledáme témata k hovoru.

Kolega po mé pravici mi byl vždycky sympatický. Je milý, usměvavý, ke všem vstřícný a přátelský a nedávno se dokonce dočkal povýšení. Nijak mu to nestouplo do hlavy a myslím, že nejsem jediná, kdo mu ten postup přál. Nejen proto, že ovládá několik cizích jazyků na velmi pokročilé úrovni a neustále na sobě pracuje a vzdělává se. Prostě takovému člověku nelze než přát vše dobré.

Výslech
Všímám si Kájovy ruky na stole a sérií promyšlených otázek se mi podaří z něj dostat prohlášení, že ten hezký prstýnek na levém prsteníčku je zásnubní. Všichni jsme překvapení, gratulujeme šťastnému snoubenci a pozornost se na zbytek oběda definitivně přesouvá od oslavenkyně ke Kájovi. Pavel se hbitě chytá příležitosti a chce objednávat další láhev bublinek.

„A jaký to je? Povídej. Co rodiče, jak to probíhalo?“ pokračuji ve výslechu. Jako lavina se přidávají další: „A kdo to vlastně je? Nic nevíme…“ Vycítím trochu trapné ticho, proto Karlovi pomáhám začít: „No, kdo asi, prostě nějaká osoba, dvě ruce, dvě nohy… viď?“ Karel se dívá do stolu, a na nás. Konečně sebere odvahu: „Tak dvě ruce a dvě nohy, to jo. Ale jinak bych měl asi začít tím, že to je kluk.“ Další vlna ticha, intenzitou připomínající tsunami. Rozpaky, dlouhé pohledy do poloprázdných skleniček, odkašlávání naprázdno.

„Rodiče byli v pohodě, trochu formální oběd na můj vkus, to jsem byl hrozně nervózní. Ale byli moc milí, tak jsme to zvládli. No a pak se šlo slavit do hospody, že jo,“ vypráví Kája jakoby nic a na tváři má zase ten svůj zářivý úsměv. Pomalu se probíráme. Navazuji obvyklou otázkou na plánovaný termín svatby. Prý ještě přesně nevědí, ale brát se rozhodně budou. „Hele, rodiče, to znám. Tyhle obědy s panímámou, to je hotový peklo.“ Zapojuje se konečně do hovoru kolega přes stůl a záměrně reaguje na tu část Karlova monologu, která je mu blízká.

Nepasujeme do šuplíků
Konečně mi to všechno zapadá. Jarní očistné diety, na muže až nezvykle barevné a nápadité oblečení, úsměvy na všechny strany. Jak je možné, že to před všemi dokázal tak dlouho tajit? Několik gayů ve firmě pracuje, jsou ale většinou na první pohled „jasní“. Karel ne. Dokonce to na něj pár holek na firemních večírcích zkoušelo.

Na tomhle obědě jsem si zase trochu poupravila obrázek o homosexuálech. Nemusejí to být jen excentričtí, otravní fintilové, kteří kam přijdou, je jich všude plno, mají typickou zpěvavou intonaci řeči, zženštilé pohyby a výkyvy nálady. Jsou to kolikrát úplně obyčejní kolegové od vedlejšího počítače, kteří na obědě u rodičů svého protějšku prožívají do puntíku ty samé pocity jako tradiční páry.

Chce to koule
Od té chvíle jako by mezi námi spadla nějaká neviditelná bariéra. Veškeré drobnosti v jeho chování, jež jsem si až do té doby neuměla vysvětlit nebo je interpretovala chybně, najednou zapadaly. Komunikace se stala snazší, otevřenější a četnější. Byli jsme svědky odvážného coming-outu. Leckdy tak otevřené komunikace není schopen ani ten, k jehož výpovědi není zapotřebí zdaleka taková odvaha.

A ještě k těm stereotypům o homosexuálech. Zkuste si v duchu představit typického gaye. Určitě bude spíš štíhlý, s dobře pěstěnými nehty, upravenými vlasy, navoněný, hladce oholený a oblečený do pastelových barev a kvalitních látek. Profesí bude nejspíš kadeřník, krejčí, nebo tanečník a jeho orientaci poznáte podle intonace prvního vyřčeného slova. Při chůzi bude házet boky a ruce nosit do stran „na slečinku“. Partnery bude měnit jako ponožky a večírky vymetat každý večer. A teď se zkuste s nějakým zástupcem této komunity skutečně seznámit, nebo ještě lépe skamarádit, a porovnejte skutečnost se zkreslenými bludy. Uvidíte, že skutečnost vás mnohdy příjemně překvapí.