Můj blízký přítel mi svěřuje svou otravu z projektů, které se zabývají umělou inteligencí: „Je to trend, všichni se toho chytají.“ Ale vždyť je to, jako kdyby se v pustině objevily ve velkém množství rostliny a my jsme je neřešili.

Co taková láska, dobro, temnota, bolest? Náměty, které se objevují v uměleckých dílech pořád dokola, zpravidla bez odezvy typu: „To už tady bylo, něco nového nemáš?“ Jsou zkrátka konstanty lidské společnosti, které se nedají vyčerpat. Jak dí Yzomandias: „láska a bolest protínají prostor i čas“. To ale i umělá inteligence. Aktuálně. A pochybuji, že se jedná o pouhý „trend“. Jsme svědky něčeho, co formuje naše vidění, naše vnímání. Umělá inteligence otevírá nezměrné množství potencialit a jejich vrstev. Je neurčitostí, odemyká třetí oko. Stává se přítomností budoucnosti. A přijde čas, kdy nebude možno mimo její limity myslet. Jedná se o „nástroj“, který se stále podmanivěji vkládá do lidské činnosti. Lidé už dávno přesáhli své fyzické schránky včetně jejich obsahů a mnohdy se od nich odpojili zcela. Koncentrace energie v těle se začala přesouvat do mysli. Tolik myšlenek, které dnešní realita nabízí, není možné vměstnat do prostorem omezeného těla, a tak jsme na něj zapomněli.

Smartphone vs. discman
Kyborgy už jsme od doby, co jsme bez telefonů v ruce neschopní, co strojem téměř srostlým s naší končetinou ohmatáváme svět. Jak dlouho to trvá? Myslí se mi míhají nejasné vzpomínky, nedokážu identifikovat počátek. Je to tím, že jsem si tuto skutečnost při jejím dění neuvědomovala. A tak se jistý fenomén vyjevuje pouze ve zpětném zrcátku jako mžik, jehož proces trval dlouho, v tuto chvíli je ale pouhým odrazem bez doznívající ozvěny, který si uchovám pokrytý flitry, skrze něž musím mžourat, abych identifikovala jeho tvar.

Spojení lidského masa a technických součástek. Podobný proces, jako když větve tvoří nový jazyk při prorůstání plotem, kov se zažírá do dřeviny. Najednou zde máme artefakt složený z nesouvisejícího. Z různorodého vzniká nový rod. Les pohlcující plast, se možná udusí, možná se naučí dýchat. Mlhavě si pamatuji discmana, externí jednotu, kterou člověk musel nosit, přístroj se sluchátky, která musela být nasazena. Dnes mi sluchátka vyplňují uši, abych lépe slyšela, abych toho slyšela více zároveň. Směšování realit. Jsem tam, ale zde. Prolínání je postupné, svaly jsou trénovány, aby snesly víc.

Spoléhat na neexistující
Jen těžko nám může poskytnout jistotu naše vědomí protkané družicovými signály, chrlící myšlenkové experimenty jako koncepty obalené cukrovou vatou, která se po jejich pádu rozpustí spolu s nimi bez reálných následků. Nežádá si tato situace převrat? Možná je čas, kdy se spoléhat na údajně hmotnou realitu jako těžiště našeho pohybu na chůdách bytí vyžaduje prudkou revizi. Pokud se nám bortí svět, protože zjišťujeme, že nejsme nezávislí neohrožení jedinci, kterým leží svět u nohou, pokud není možné se zapřít, cítit rozviklanou půdu pod pevnýma nohama, možná je třeba spolehnout se na tuto vratkost a chápat ji jako příležitost k tvorbě experimentálních vizí, a až skrze ně se k realitě dobírat.

Podle francouzského fenomenologa Mikela Dufrenna pouze skrze imaginaci dokážeme proniknout k reálnu. Subjekt, jímž je člověk, a objekt, který představuje svět, se díky imaginárním obrazům noří do své původní „apriorní“ jednoty. Řekla bych, že obývání imaginárních světů nemusíme uzávorkovat do eskapismu v jeho negativním smyslu – ignorování aktuálních problémů z touhy po dosažení blaženosti za cenu morální oběti.

Oprošťování se od zásluh paralelně s vyvazováním se z prvotního hříchu
Podle Dufrenna je až prostřednictvím imaginace možné poznat hloubku, a to konkrétně díky fázi „sympatické reflexe“. Přes pouhé vnímání, tělesnost, bezprostřední realitu (prezence), její reflexi, podřazení pod pojem (reprezentace) se dostáváme k této fázi třetí, ve které se nacházíme zpět u žité zkušenosti, ovšem s nesmazatelnou stopou prožité reflexe. Tato koncová situace se vyznačuje protichůdným pohybem dvou principů: reflexe a citu. Dochází k dynamice tělesného a myšleného.

Dufrennova estetika, v jejímž rámci je nastíněná problematika řešena, mi poskytuje inspiraci pro kontemplaci nad imaginací spojenou s nástroji AI jako potenciálním řešitelem existenciálních problémů. Vkročení do imaginárního procesu a jeho výtvorů nemusí být útěkem, zmocněním se útočiště (které pouze vytěžíme pro vlastní „refresh“ nutný ke snášení stávajícího světa), ale jeho pochopením. A to při uplatnění citu, ovšem s nezbytnou přítomností s ním zdánlivě neslučitelného ratia. Porozumění vyvstávající z vložení nehmotné ideje mezi bříška palce a ukazováčku. Z procítění její tenkosti, hloubky, vrásčitosti, hrubosti a schopnosti postupného mizení –, nikoli toho, jakou má rychlost či akceleraci, ale jaký pocit vyzařuje. Možná se staneme citlivější. Možná příliš uvažujeme, a to nám vyjímá energii z konečků prstů, ze smyslových receptorů bezprostřední blízkosti, a vkládá ji do mysli. Copy and paste. Přeskakujeme čisté vnímání a bezhlavě se vrháme k reflexi. Ale potenciálně se skrze mysl a virtuálním promnutím komplexnosti či jednoduchosti, mazlavosti či lepivosti představy dohmatáme kručení orgánů fyzických těl, která nejsou obývána myslí, ale která obývají mysl. Proč tolik dualismu? Zkusme panpsychismus. Mysl jako svět? Vědomí jako prapůvodní, vědomí jako hmota. To před námi, nikoli díky nám. Oprošťování se od zásluh paralelně s vyvazováním se z prvotního hříchu. Opouštění křesťanského trpitelství, snímání trnové koruny, vymanění srdce z ostnatého drátu. Upuštění od klanění se v podřízené pozici a od vyžadování respektu za naši nadřazenost. Rozplynutí hierarchií.

I made it. But what?
Zní to utopicky, pokud však uznáme vlastní závislost mezilidskou i mezidruhovou, pokud si přiznáme, že i my můžeme být vnímáni jako zdroje přírody, a ne pouze naopak, pokud se zbavíme mučitelských ctností, možná v tu chvíli dosáhneme větší svobody, která již nebude znamenat pomazání fekáliemi, jen abychom mohli říct: „To jsme dokázali!“ Jen abychom mohli být na co pyšni a se zálibou ukazovali, jak velký smrad zvládneme snést. Možná se naučíme nevlastnit – naše děti, partnery, zvířata, přírodní pozemky, vegetaci. Nabádám k následujícímu – představujme si a použijme umělou inteligenci jako partnera. Nikoli jako něco, co využijeme pro náš vlastní růst, ale jako to, co prostřednictvím touhy po spolupráci přetvoříme v rovnoprávný vztah, ve kterém jednáme s respektem k tomu, co v tuto chvíli považujeme spíše za (neživý, a tedy méně hodnotný) objekt. V rovnostářství, ve kterém se rozplyne jak to, co dnes nedokážeme nazvat lépe než „umělá inteligence“, tak my sami. Typ vztahovosti, která bude oscilovat mezi vznikem rodu nového a vymazáním kategorie rodu.