Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava se ve svém 24. ročníku prezentoval jen ve virtuálním prostoru. Výborná dramaturgie a kvalitní produkční zajištění, kterým se vyznačovaly předchozí „hmotné“ ročníky, nezvyklý formát nezlikvidoval. Dokumentární a experimentální tvůrci opět využili jedinečnou příležitost k zazáření.

S přihlédnutím k minoritní tvorbě se apokalyptické vize o české kinematografii už několik let ukazují jako neuvážené. Festival Ji.hlava takto dlouhodobě plní funkci souhrnné přehlídky, jejíž soutěžní sekce vyzdvihují experimentální a krátkometrážní počiny a na domácí kinematografii publiku nabízí úctyhodný boční pohled. Na rozdíl od českého mainstreamu tato díla bývají esteticky bohatá a dobře informovaná mezinárodními tendencemi. Děje se tak nepochybně díky nenormativním produkčním podmínkám, v kterých vznikají.
Pořadatelé festivalu a jednotlivé poroty se neštítí experimentování, nahodilosti ani „rukodělných“ prací. V sekci Fascinace: Exprmntl.cz by jinak nemohla obdržet hlavní cenu Katastrofa (2020) Zbyňka Baladrána, těžko uchopitelný dědic Samuela Becketta a Kočárkárny (2004) Michala Pěchoučka. Baladránův předchozí, stylisticky zcela odlišný snímek Aparát jako cíl dějin (2019) měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Oberhausenu. Protipólem Katastrofy a zároveň druhým vrcholem sekce by mohl být počin Terezy Vejvodové Vymezení (2020), který je inspirován podstatně srozumitelnější formou filmu, transu s psychologicky definovaným protagonistou. Proč se ale esteticky limitovat – je dobře, že výběr zdůrazňuje díla z různých částí spektra českého experimentování.

Zmražený deník
V rámci české a slovenské kinematografie by prezentované dlouhometrážní dokumenty stále snesly označení „minoritní“, ačkoli konvence většinou prolamují podstatně menší měrou než experimenty. Cenu za nejlepší český dokument obdržela Nová šichta (2020) Jindřicha Andrše. Režisér filmem navazuje na svůj třicetiminutový počin Poslední šichta Tomáše Hisema (2018). Za úspěchem snímku stojí velkou měrou fascinující subjekt – horník, který se po propuštění z dolu Paskov přihlásil na rekvalifikační kurz programátora. Andrš následně sledoval jeho komplikovanou, ale jímavou cestu za finančním i duševním naplněním. Nová šichta získala den po Ji.hlavě také dvě ceny na festivalu DOK Leipzig.

Cena pro světový film v sekci Opus Bonum letos možná překvapivě patřila Slovensku, konkrétně Bílé na bílé (2020) Viery Čákanyové. Její předchozí počin FREM (2019) uvedl festival minulý rok a film se následně prezentoval i na Berlinale. Čákanyová ve FREM odvážně navázala na neantropomorfické směry v kinematografii, v nichž tvůrci zří svět bez redundantních lidských smyslů.
Čákanyová si v průběhu antarktických prací na FREM natáčela osobní deník, který postupně strukturovala do dalšího díla. Bílá na bílé je „lidštější“, nahlíží ale podobná témata. Režisérka se například ptá, jak vnímat svět bez ideje hodnoty, a při té příležitosti dělá úkroky ke kvantové fyzice a hypotézám amerického fyzika Jeremyho Englanda. Snímek charakterizuje pozvolné tempo, vyprázdněný rám a nekonvenční úhly pohledu, z kterých Antarktidu zachycuje. Čákanyová zároveň čerpá z konvencí avantgardních filmových deníků, ve kterých tvůrce, vypravěč a protagonista v jedné osobě pojímá kameru jako prodloužení své každodenní vize. Bílá na bílé svým způsobem také funguje jako umělecký film o filmu, jenž unikátní způsobem zpravuje o natáčení v nehostinných podmínkách.
Bílá na bílé je stylisticky různorodější dílo než FREM. Nicméně se slovním vyjadřováním mohla být režisérka ještě úspornější. Lidské inference Čákanyové o „monochromatické droze“ zní vedle záhadně objektivních observací mimozemského dronu přece jen obyčejně. Sympatické ovšem je, že režisérka nepromlouvá z pozice žádné autority. Více než apel je Bílá na bílé existenciální polemika.

Lidská smečka
Vrcholem české dokumentární tvorby byli Vlci na hranicích (2020) Martina Páva. Film vypráví o společenských změnách, které v obci Vernéřovice na Náchodsku způsobí návrat několika vlků obecných. Pojem vyprávění je v případě Vlků na hranicích klíčový, poněvadž Pávův snímek má nevídaně pevnou narativní výstavbu – podstatně silnější než režisérův předchozí film z prostředí periferie Nairobi Kibera: Příběh slumu (2018). Páv se v obci s třemi stovkami obyvatel zaměřil na okruh postav, které se v situaci různými způsoby angažují. Každou figuru Páv umně v několika črtech definuje, přesto nikdy nesahá po jednoznačné charakterizaci. Úkol měl režisér o to těžší, že situace uvrhla Vernéřovice do nekončící tenze plné osobních i politických konfliktů.
Vlci na hranicích ve svém závěru vybízí k interpretaci obce jakožto odrazu současné české společnosti, nečiní tak ale nikterak explicitně a nevolí si žádnou stranu. Ve vyvrcholení se Páv a kameraman Petr Racek raději soustředí na prohloubení lyrického přístupu, který můžeme pozorovat v zachycení světelných modulací, v deformování obrazu širokoúhlými objektivy nebo v promyšlené zvukové složce. V sekci Česká radost obdrželi Vlci na hranici zvláštní uznání.

Trojice celovečerních snímků poukázala na úrovně divácké přístupnosti, ke kterým se mohou středoevropští dokumentární filmaři uchýlit. A MFDF Ji.hlava zůstal ideální platformou. Kdo se vyhne návštěvám multiplexů a opomene hlavní vysílací čas na ČT1, nemusí se pro jednou za domácí kinematografii stydět.