Dokumentární snímek Dálava režiséra Martina Marečka a scénáristy Tomáše Bojara nabízí mozaiku situací, jež se dějí na cestě Víta s Gríšou – otce a syna –, kteří jedou navštívit Vítovu bývalou ženu do ruského Divějeva, kam se s malou dcerou odstěhovala. Výjimečně intimní realistický dvojportrét můžete navštívit v českých kinech od 7. listopadu.

V Česku vcelku netradičního žánru dokumentárního road movie se ujal etablovaný český režisér Martin Mareček (držitel Českého lva za nejlepší dokument roku 2011 Pod sluncem tma) a zvolil nakonec úplně jiný formát, než původně se scénáristou plánovali. Příběh Víta, který je jednou ze dvou ústředních postav dokumentu, sledovali více než pět let života a původně plánovali přetavit látku do hraného filmu. Nakonec se však rozhodli uchopit složité rodinné vztahy mezi Vítem a autistickým svérázným Gríšou těžší dokumentaristickou cestou.

Spád díky vzpomínkám
A právě to byl zásadní krok nejen pro oba tvůrce, ale také pro český dokument jako takový. Mimořádně zajímavý, skvěle natočený, vtipný i smutný a dramaturgicky vyvážený počin je podstatný právě zpracováním, tedy že se zcela cizí dvojici podařilo vnořit do situace, a tak autenticky zdokumentovat vcelku bizarní cestu do Ruska. Ve dvou časových rovinách se promítá v současnosti cesta samotná, v té druhé (nebo spíše první) pak Vítovy osobní vzpomínky doplněné archivními záběry, které pocházejí z jeho deníku a osvětlují tak celý životní příběh, kdy se člověk pomalu dozvídá, proč se vlastně cesta do Ruska musela odehrát. Právě tento prvek výrazně odlišuje snímek od mnohých dalších podobného žánru, protože tyto „vzpomínkové části“ jsou výrazným a důležitým doplňkem, díky kterému má spád a utíká tak, jako kdyby do Ruska dvojice nejela autem, ale letěla letadlem.

Scénář v dokumentárním filmu

Můžeme jenom polemizovat, jak by Dálava vypadala, kdyby vznikala na bázi hraného filmu. Možná by se zařadila mezi mnohá kvalitní road movie, která u nás v dnešní době vznikají (Staříci tandemu Martin Dušek a Ondřej Provazník, Tlumočník Martina Šulíka nebo mimořádně úspěšné Všechno bude Olma Omerzua) – a možná by třeba nakonec ani nevznikla, právě kvůli tomu, že spíš než cesta je v Dálavě důležitý vztah dvou hlavních hrdinů, který by se jen asi hodně ztěžka kopíroval do klasického scénáře. I přesto, že Dálava nakonec vznikala volně jako dokumentární portrét, byl napsán scénář, který obsahoval i předepsané dialogy mezi protagonisty Vítem a Gríšou (což je vlastně u dokumentu dosti nepochopitelné, pokud má opravdu reálně dokumentovat), každopádně protagonisté sami přiznali, že scénář nebyli schopní dodržet a všechno, co ve filmu slyšíme, pochází z jejich hlavy. Otázkou vlastně je, jak samotný scénář vypadal, protože o zvratech, které se během jejich počínání v Rusku stanou, tvůrci údajně ani nesnili.

Dál a dál

Právě bezprostřednost a ponor do intimity pohání Dálavu dál a dál, až najednou vidíte závěrečné titulky. Zajímavě stříhaný, vtipný a možná i smutný dokument sice v podstatě skončí do prázdna a bezvýsledně, ale snaží se tím pravděpodobně přiblížit situaci ústřední dvojice, která nic jiného než bezmoc nemohla cítit. A témat, která provázejí takové pocity, je více. Vánoce se blíží.

Dálava
Režie Martin Mareček
Česká republika, 2019, 76 min.



text: Jakub Kos