Íránské lahůdky pro filmové fajnšmekry
V pražském Světozoru proběhl první Festival íránského filmu
Pokud jste filmovými fanatiky a máte pocit, že každoroční přehlídky německého nebo třeba francouzského filmu jsou už příliš nudné, mám pro vás dobrou zprávu. Od 11. do 15. ledna proběhl v kině Světozor u nás vůbec první Festival íránských filmů. A velký zájem, který u diváků vyvolal, naznačuje, že by nemusel být ani posledním.
Filmy byly rozdělené do tří sekcí – hrané snímky s ústředním tématem Ženy v íránské kinematografii, dokumenty s hlavním titulem Teherán a krátkometrážní filmy mladých filmařů.
Festival zahájilo drama známého režiséra Asghara Farhadiho Rozchod Nadera a Simin. Film získal několik cen na loňském Berlinale a mluví se o něm i jako o žhavém kandidátovi na Oscara a Zlatý glóbus. Není tedy divu, že právě o tento film byl mezi lidmi největší zájem a sehnat vstupenky bylo prakticky nemožné. I já patřím mezi ty, kterým snímek unikl. Vypravit se na něj ale můžete od 9. února, kdy se objeví v běžné distribuci.
Snímek Je to prosté je spíše nenápadný a na první pohled méně dramatický než Rozchod Nadera a Simin. Možná i proto jej íránské publikum přijalo poměrně vlažně, na rozdíl od odborné kritiky. Režisér Seyyed Reza Mir-Karimi také patří mezi pravidelně oceňované tvůrce nejen v Íránu, ale i na zahraničních festivalech. Hlavní hrdinkou filmu je obyčejná žena v domácnosti, kterou však stereotypní život nenaplňuje a sbírá odvahu k nějakému radikálnímu kroku, jak ho změnit. Cítí se osamělá, schází jí porozumění a seberealizace. Její každodenní činnosti můžete sledovat pod drobnohledem. Největší síla snímku tkví právě v jeho jednoduchosti. Nazvala bych ho jako „realistickou studii života íránských žen“. Mám ráda filmy, které musíte nechat po skončení vstřebat a nechat „doznít“. Tento film patří mezi ně. Hrobové ticho při závěrečných titulcích napovídalo, že i ostatní mají podobný názor.
Dobré znamení pro příští rok
Íránské filmy jsou pravidelně oceňovány na mezinárodních filmových festivalech, a přesto nejsou českému publiku dosud předkládány ve stejné míře jako kinematografie turecká, indická nebo korejská. Festival íránských filmů snad tuto skutečnost alespoň částečně změnil, organizátoři nabídli filmy, na které chodí sami Íránci. Za sebe můžu říct, že mě těší, že díky festivalu jsem poznala alespoň trochu z íránského světa – a soudě podle návštěvnosti nejsem jediná, kdo má v Česku zájem o netradiční kinematografie.