Život není film a film není život. A právě díky trikům a efektům je toto konstatování více než nasnadě, když si mám povídat – trochu o životě, ale především o filmu, s jedním z našich největších specialistů na vytváření filmové reality, Borisem Masníkem.



V roce 1977 jste nastoupil do Trikového studia na Barrandově. Jaké byly tehdy technické možnosti pro vaši práci a jak se liší oproti dnešku?
Pro současnou generaci musí být doba, kdy jsem do Trikového studia nastoupil, „technologickým pravěkem“. Pro běžné využití neexistoval internet, ani mobilní telefony. Počítače sloužily pouze pro vědecké a technické účely, video bylo v plenkách. Jedinou technologií pro natáčení i postprodukci byl klasický filmový proces. To znamená natáčení na filmový negativ, jeho vyvolání a vytvoření kopie, která se dala promítnout. Na výsledky práce se proto čekalo někdy i několik dní. Veškeré trikové záběry musely vzniknout z reálně existujících prvků. Využívala se realistická malba na skle, zmenšené modely, loutky, ručně kreslená animace. I titulky se většinou psaly ručně. Tvorba filmových triků měla proto mnohá omezení. Přesto na tuto dobu rád vzpomínám. Bylo to neustálé vymýšlení vhodných postupů, určitá exkluzivita tvůrčí „ruční práce“, občas dobrodružná reálná natáčení i napětí, zda natočený efekt bude na plátně vypadat dobře (a ta radost, když vypadal!). Chybí mi ruce upatlané od barev, cvakání kamery při animaci nebo vůně vývojky. Přestože pro dnešní diváky se mohou zdát klasické triky naivní a nedokonalé, mají podle mne i přes nezbytnou stylizaci určitou věrohodnost a obrazovou jednotu.

Současné digitální technologie umožňují naopak vizualizovat jakoukoli představu autorů, pochopitelně pokud rozpočet a čas dovolí. Je možné libovolně upravovat obraz, vytvářet náročné kompozice, fantastická prostředí i postavy. Oproti klasickým postupům, se kterými jsme až do „digitální revoluce“ na přelomu století pracovali, je to neskutečný pokrok. Rozvojem technologií a jejich zpřístupněním širokému okruhu uživatelů však došlo k inflaci obrazových efektů. I technicky dokonalý trik se brzy okouká a diváky neohromí. Mám proto jako pamětník radost, že se jako protiváha nastupující umělé inteligence, automatizace a plně digitálních herců objevují projekty, které kombinují nejnovější technologie s principy klasických triků a je z nich zase „cítit člověčina“.

Pracujete raději na projektech, kde je vaše práce tzn. více vidět – efekty a zásahy jsou pro diváka jednoznačně viditelné a nebo vás naopak baví upravovat realitu ve filmu takovým způsobem, kdy divák zásah nepozná?
Paradoxní je, že „neviditelné triky“ jsou často náročnější, než ty efektní, viditelné. Divák velmi dobře zná reálný svět kolem sebe a tak každou odlišnost v nedotaženém „neviditelném triku“ odhalí. V triku „viditelném“ si můžeme pustit fantazii na špacír, ale přes veškerou stylizaci stejně musí efekt zůstat uvěřitelný. Já osobně nepreferuji žádnou z těchto kategorií, záleží mi na tom, zda se mi líbí daný příběh a jeho obrazové pojetí. Nejdůležitější ale je, abychom byli s autory filmu „naladěni na stejnou notu“, protože kvalitní filmový trik vznikne teprve spoluprací trikového specialisty s režisérem, kameramanem, střihačem, scénografem a všemi složkami štábu.

Mezi vaše spolupráce patří např. kultovní pohádka S čerty nejsou žerty, která je stále pravidelně k vidění ve vánočním čase na televizních obrazovkách. Jste pravidelným divákem své práce a hodnotíte ji s odstupem jinak?
Na filmy, na kterých jsem spolupracoval, se i po letech rád podívám a zavzpomínám „na staré časy“. Občas se přistihnu, že mám k některému efektu v duchu výhrady, ale vždy si musím znovu a znovu opakovat – „vzpomeň si, co jsme měli k dispozici“ a hned se mi na to kouká lépe. Některé z realizovaných filmů nebo seriálů mne ale vyloženě potěší i dnes. Například před pár dny v televizi Návštěvníci. Mám však i pár triků, při kterých bych televizi nejraději na chvilku přepnul na jiný program, i když vím, že to tenkrát o moc lépe udělat nešlo.

Vaše nejnovější spolupráce je na filmu Úsvit režiséra Matěje Chlupáčka, který měl nedávno premiéru. Jaké jste dostal pro tento snímek zadání a na čem jste v něm pracoval?
S nápadem využít při realizaci filmu Úsvit kombinaci reálných akcí se zmenšenými maketami přišli autoři filmu. Tohle zadání mne vyloženě potěšilo, bylo to takové nečekané zhmotnění mého pracovního snu. Ideálně totiž kombinuje moje oblíbené klasické trikové postupy se současnými digitálními technologiemi a vše propojuje jednotnou stylizací ve všech složkách.

Mým úkolem bylo připravit realizaci všech trikových záběrů, navrhnout dílčí technologická řešení, spolupracovat při trikovém natáčení a vytvořit všechny potřebné podklady. Při supervizi digitální postprodukce jsem pak vytvářel náhledy záběrů a pomáhal trikové produkci UPP s koordinací prací.

Kromě přímé práce pro film také vyučujete. Čím je pro vás toto pole přínosné a jakým způsobem vaše znalosti předáváte, jak výuka probíhá?
Uvědomuji si, že nás „posledních Mohykánů analogové doby“ už moc není a současně v praxi vidím, jak užitečné je zkušenosti z klasických technologií využívat i dnes. Proto mám potřebu co nejvíc informací předat budoucím trikařům. V současné době vedu obor Vizuální efekty na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, přednášky o filmovém triku mám na FAMO v Písku a na oboru filmové scénografie na DAMU.

Kontakt se studenty je pro mne v každém případě inspirující, člověk hned zapomene na svůj věk. Navíc mne příprava výuky nutí neusnout na vavřínech a sledovat bouřlivý vývoj oboru, abych v informacích se studenty v rámci možností držel krok.

Podle mého názoru je v současné době nejdůležitější naučit adepty filmového triku „vidět, myslet, komunikovat a hodnotit“. O to se snažím jak formou přednášek, tak hlavně skrze množství ukázek a rozborů realizovaných projektů. Konzultujeme také průběžně práci na společných školních projektech a absolventské práce studentů. Nezbytné řemeslo, to znamená práci s potřebným softwarem, pak vyučují odborníci z praxe a navíc je díky internetu k dispozici nespočet výukových materiálů.

Boris Masník (* 1951, Praha)
je uznávaným výtvarníkem, VFX a SFX supervizorem, a v neposlední řadě specialistou v oblasti filmového triku. Patří mezi nejlepší odborníky v Česku a často se také podílí na projektech zahraničních. Vystudoval vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, obor filmová a televizní grafika.