V katalánské vesnici Alcarràs probíhají dramatické změny. Starý Rogelio přihlíží tomu, jak je vlastnická smlouva na jeho pozemek označena za neplatnou. Velký korporát hodlá jeho početnou rodinu vystěhovat, jejich broskvoně vytrhat a zemi posít solárními panely. Snímek Alcarràs ale morální soudy nedělá – možná ke své škodě.

Režisérka a scenáristka Carla Simónová je autorkou mnoha krátkometrážních filmů, pozornosti se jí ale dostalo hlavně díky celovečerním počinům Léto 1993 (2017) a Alcarràs. Její dlouhometrážní debut byl po všech stránkách úspěšný, málokdo ale před pěti lety čekal, že se Simónová zanedlouho stane držitelkou Zlatého medvěda z Berlinale. Pro katalánskou kinematografii je Alcarràs velkým milníkem.
Alcarràs zobrazuje patriarchální systém v rozkladu. Dědeček Rogelio (Josep Abad) už farmu řídit nedokáže. Hlavou rodiny se stal jeho horkokrevný syn Quimet (Jordi Pujol Dolcet), jeho hněv ale situaci nedokáže nijak zvrátit. Simónové se nabízela tematizace zastydlého konzervatismu obou mužů, ale tímto směrem nevykročila. Z premisy nechce vystavět modelovou zápletku – korporát nestaví proti tradici, ani tradici proti modernizaci. Staré ani nové nevidí v pejorativní smyslu.


Bez hněvu a bez výrazu
Ať už to bylo záměrem, nebo nikoli, Simónová poměrně dobře naplnila některé původní myšlenky italských neorealistů, například Cesara Zavattiniho. Zdůrazňuje hodnoty, kterých si často nevšímáme, a zavazuje se zkoumat člověka ve společnosti. Právě díky neorealistickým filmům se na konci 40. let začal intenzivně řešit vztah mezi filmem a skutečností.
Narace Alcarràs je také „neorealisticky“ bez důrazu. Nerozvíjí se plynule, scény nemají jasný bod zájmu a prokládají je nedějové pasáže. Pokud se jednou za čas vyjeví dramatický potenciál (pěstování marihuany, dohody bez vědomí Quimeta, sabotáž zavlažování), nevede k očekávaným dějovým zvratům. V tomto ohledu je Alcarràs poměrně důsledný.
Další inspirací mohlo být Farrebique aneb Čtvero ročních dob (1946) Georgese Rouquiera. Vlivný portrét francouzské farmy charakterizoval hluboký zájem o rurální každodennost. Je zvláštní, že Simónová ve svém neorealistickém naladění neřeší, co pro postavy znamená živoucí a dynamická síla přírody. V Rouqierově ranném snímku byl člověk s přírodou spjatý. Italští neorealisté zase podtrhávali třídní vztahy a přírodu chápali coby komoditu (např. v rybářském dramatu Luchina Viscontiho Země se chvěje [1948]). Ačkoli rodina v Alcarràs ztrácí půdu, která ji živila po několik generací, režisérka to nahlíží spíše jako nepříjemnost než tragédii.
Film přesto uzavírá metafora, ve které je rodina dána do spojitosti se zajícem utopeným v bazénu. Připomíná, že příroda je dočasná a konečná. Jsou to myšlenky Williama Blakea, který tvrdí, že lidská existence v přírodě je vždy poznamenaná dědičným hříchem. Dává smysl, že si výraznou symboliku Simónová ponechala až na závěr filmu.

Plod s tvrdou peckou
Vnějškový a emocemi nezatížený pohled vyprávění neprotežuje žádnou postavu. Zvláštní sympatie ale chová k trojici dětí, které si příkazy a zákazy svých rodičů kreativně přizpůsobují. I přes riziko, že se vyprávění stává ještě více nezaostřeným, charakterizuje Simónová postavy velmi ambivalentně. Vnitřní životy figur musíme do velké míry domýšlet. U mnohých zůstává nejasné, jak spor o pozemek vstřebávají. Některé postavy po čase své postoje sdělují, posléze ale v afektu otáčejí. Ansámbl neprofesionálních katalánských herců přitom zvládá všechny výzvy.
Konec filmu je příznačně umírněný – jako by život postav pokračoval i po titulcích. Jiné složky díla koncept „filmového realismu“ mimoděk problematizují. Alcarrás se natáčel v reáliích vesnického Katalánska, snímán byl v zemitých tónech oranžové a hnědé a bez nadměrného umělého svícení. Realistické vyznění je ale ve skutečnosti součástí promyšleného uměleckého konceptu – stejně jako Farrebique nebo díla italského neorealismu. Neměli bychom se nechat oklamat, že Alcarrás vznikl nějakým usměrněním reality. Poté bychom v extrémním případě mohli všechna negativa filmu označit za nedokonalosti žité reality.
Tím, že se Alcarràs vyhýbá uměleckému stylu, rafinovanému vyprávění i sociální odpovědnosti, vědomě si zavírá dveře k mnoha potencialitám narativní kinematografie. Má jistou působivost, ale postrádá vláhu, která by jeho sledování učinila vitálnější zkušeností.

Alcarràs
režie Carla Simón
Španělsko / Itálie, 2022