Do českých kin vstupuje Aftersun, celovečerní debut skotské režisérky a scénáristky Charlotte Wellesové. Přístupné, ale nepodbízivé prázdninové memento patřilo k nejskloňovanějším festivalovým filmům minulého roku. Jeho síla spočívá v tom, jak mimořádně rozumí mezilidským vztahům a s jakou virtuozitou nám je dokáže zprostředkovat.

Aftersun bylo uvedeno v Týdnu kritiky, vedlejší sekci festivalu v Cannes. Ohlasy byly tak nadšené, že film v podstatě o několik řádů pozvedl prestiž celé této soutěže. Hlavní cena Týdnu kritiky dojmy jen stvrdila. Čeští diváci se s filmem mohli seznámit na karlovarském festivalu, kde byl uveden pod (nyní distribučně nepoužívaným) titulem All inclusive.

Anglický název odkazuje na krémy po opalování, kterými se chráníme před následky slunečního žáru. Sáhnou po nich i protagonisté Calum (Paul Mescal) a jeho jedenáctiletá dcera Sofie (Francesca Coriová), kteří tráví dovolenou v tureckém přímořském resortu. Nacházíme se na konci 90. let a Calum dceři vynahrazuje útrapy, které jí způsobil rozvod rodičů. Symbolika názvu by mohla napovídat, že balzám po rozvodu má být právě poklidná dovolená a city, jež k sobě otec s dcerou chovají. Titul ale spíše sebereflexivně odkazuje k celému filmovému dílu, pomocí kterého se autorka kreativně vyrovnává se smrtí vlastního rodiče.

Tématu narušených rodinných vztahů se Wellsová věnovala již v krátkém snímku Tuesday (2015). V sociálně-realistickém dramatu zkoumala hlavně pocity zklamání a absence blízkosti. V Aftersun dostala možnost vyjádřit se obšírně, komplexněji a s důrazem na nekomunikovatelnost mnohých pocitů.

Niterné zápasy
Premisa s dovolenou nespěje k žádným dramatickým zvratům, které by se dostavily ve filmu „klasického vyprávění“ hollywoodského stylu. Wellesová jednoduchou situaci dějově příliš nerozvíjí a záměrně ji nechává plynout v pomalém rytmu. Vůbec to nevadí, poněvadž pocity Caluma a Sofie z vysedávání u bazénu, levných večerních show a pomíjivých zdvořilostních frází mezi hosty a personálem jsou všeobecně srozumitelné. Wellsová je očividně velký empatik. Nitro dvojice nám ale nezpřístupňuje.

Protagonisté jsou spolu zadobře, vyprávění ale provází pocit, že tu něco nesedí. Idylka není ani zdaleka na dosah. Uvolněný tón filmu ukolébává až k relaxačním pocitům, spěje ale k podivné melancholii. Navíc se objevují náznaky hlubších problémů a předzvěsti tragédie. Příklady mohou být scény, v kterých se diskutuje o minulém vztahu Sofiiných rodičů. V jiné scéně nabádá Sofii nezvykle nervózní Calum, aby už nenatáčela.

Jakmile se ke konci v tajnosnubném záběru objeví zkroucený Calum, je katastrofa nasnadě. S tragičností film nenakládá agresivně ani ubrečeně. Je to film vyrovnaný s tím, co přišlo a jaké důsledky to přineslo. Závěr s sebou nese emocionální explozi, která možná podrývá předchozí minimalismus, nicméně stále funguje v duchu nejednoznačnosti a skvělé režie Wellsové. Poslední záběr filmu se sice zaklíná zřetelnou symbolikou, pokud se ale podařilo s protagonisty emocionálně souznít, může mít zničující účinek.

Míchačka s mini DV kamerou
Wellsová s filmem absolvovala cestu do vlastních bolestivých stavů. Sofie se v jedné scéně ptá, proč nemohou u moře zůstat. Lze se dovtípit, že slyšíme ozvěnu autorky, která by s otcem ještě ráda prožila pár dalších momentů. Aftersun ale není vyloženě biografický – jak prohlásila Wellsová, vytvářela film, a ne svou minulost. Je to forma vyjádření, stín jejího života, který prošel mnoha úpravami. I pokud odsuneme tyto zákulisní informace na okamžik stranou a pohlédneme na Aftersun jako na vytvořené estetické dílo, uchovává si záživnost a jedinečnost.

Snímek sestává z několika narativních rovin – přední je dovolená, podstatné jsou ale také Sofiiny záběry z DV minikamery, které odhalují skrytější Calumovy stránky bez přetvářky. V třetí linii se přesouváme do současnosti, která je prezentována stroze a v oparu fantaskních představ. Tři roviny snímek neprezentuje v souslednosti. Časté jsou časové výpustky, které mohou vyjadřovat fragmentárnost lidské paměti (film se drží Sofiina hlediska). Celé je to motivicky i emocionálně funkční a stylisticky vzrušující i díky výborné (spolu)práci oceňovaného střihače Blaira McClendona. Zapamatováníhodnou podobu filmu dodal kameraman Gregory Oke, a to obrazy ve stylu „zalito sluncem, ale nepřeexponováno“.
Symbolem všeobecného úspěchu filmu se ale nakonec stal hlavně Paul Mescal coby Calum. Po snaživé kampani dosáhl až na nominaci na Oscara. Třebaže finalisté těchto cen vzbuzují poslední roky jen další rozpaky, je vždy příjemné zahlédnout mezi nominovanými zástupce filmu, který nevznikl se zacílením na americké publikum nebo aktuální společensko-politické trendy…

Aftersun
režie Charlotte Wells
Velká Británie / USA, 2022