Po třiceti letech si Česko přiváží sošku z Oscarů. Jedná se o vůbec první ocenění za dokumentární film pro Českou republiku, přičemž snímek vznikl v česko-dánské koprodukci.

Dokumentární film zaznamenává život ruského učitele na základní škole Pavla Talankina, přezdívaného Paša, jenž je zároveň hlavním protagonistou i spolu-režisérem filmu. Kromě pedagogické činnosti natáčí videa z různých školních akcí a udržuje blízké vztahy se svými žáky, se kterými rád diskutuje. Svou práci má rád.

Vše se však zásadně změní v únoru 2022. Během takzvané „speciální vojenské operace na Ukrajině“ – jak je v Rusku oficiálně označována invaze – se náplň jeho práce promění. Místo běžných školních aktivit je nucen natáčet propagandistický obsah, který se postupně stává součástí vzdělávacího systému. Tato videa musí pravidelně odesílat na ministerstvo školství.

Postupně v něm roste míra zoufalství, kde se sám podílí na propagandě a cítí se příliš malý na to, aby mohl něco změnit. Postupně tak dochází k závěru, že musí emigrovat; záběry ze školy, které se mu podaří převézt přes ruské hranice, se následně stávají základním stavebním kamenem dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi.

Zakázaný film

Paša je po celou dobu filmu postaven před zásadní dilema: odejít, nebo zůstat. Má svůj život v Rusku rád a nechce ho opustit, zároveň však odmítá být nástrojem propagandy. V prostředí, kde dochází k systematickému zamlčování informací, si navíc není jistý, kam až může režim zajít a kdy už on sám začne být problematický. V jeho kabinetu, kde se dříve scházel se studenty, mu visí bílo-modrá vlajka, která reprezentuje ruské protiválečné hnutí a demokratickou opozici, a ruskými úřady je tedy vnímána jako symbol „teroristické organizace”.

Po svém oscarovém vítězství byl film v Rusku zakázán. Soudní řízení proběhlo bez účasti obžalované strany a snímek byl obviněn z podpory extremismu a terorismu, mimo jiné právě kvůli zobrazení bílo-modré vlajky. Producenti filmu, Alžběta Karásková a Radovan Síbrt, k tomu uvedli: „Paradoxně jde o to nejvyšší ocenění, jaké může dokumentární film o současném Rusku obdržet. Pokud režim označí autentické svědectví o rea-litě v ruských školách za propagandu extremismu, je to jen další důkaz paranoie a strachu z pravdy, o kterém náš film vypráví.“

Hranice mezi svědectvím a propagandou

Přestože byl film oceněn Oscarem, cenou BAFTA i na festivalu Sundance, reakce části veřejnosti ukazují hluboké společenské rozdělení. V komentářových diskusích se objevují tvrzení, že „filmy opět vyhrávají za propagandu jako v roce 1939“. Propasti mezi jednotlivými názorovými skupinami jsou natolik hluboké, že někteří diváci zpochybňují i samotnou podstatu dokumentárního filmu.

Podobné téma reflektuje i snímek Velký vlastenecký výlet režiséra Robina Kvapila, který byl nominovaný na Českého lva. Režisér v něm přiváží skupinu lidí, kteří popírají válku na Ukrajině, přímo do míst konfliktu. Ani přímá konfrontace s realitou a možnost být svědkem na vlastní oči následkům zvěrstev, která se tam odehrávají, u nich nevede ke změně postoje.

Film, jenž pojednává o propagandě, se tak sám stává jejím terčem. Na jedné straně je oceňován nejprestižnějšími filmovými cenami, na druhé je označován za manipulativní dílo. Nabízí se proto zásadní otázka: kde končí svědectví a začíná interpretace? Situaci dále komplikuje rozvoj umělé inteligence, která může ještě více zastírat hranici mezi autentickým a uměle vytvořeným obsahem. Ve chvíli, kdy lidé zpochybňují práci dokumentaristů i očitá svědectví, stává se tato krize důvěry více než alarmující.

Pavel Talankin byl zařazen na seznam tzv. „zahraničních agentů“, kam jsou řazeni kritici režimu na základě velmi vágní definice. Znepokojivé je, že podobná rétorika se začíná objevovat i v českém politickém prostředí. V době, kdy je samotná pravda zpochybňována, budou dokumentární filmy reflektující tato témata důležitější než kdy dřív.

Pan Nikdo proti Putinovi
Režie David Borenstein, Pavel Talankin
Dánsko / Česko
2025, 94 min