Animovaných filmů u nás přibývá jako čmáranic na zdech. Nedávno ale vznikl pod vedením Libora Pixy krátký film Graffitiger, který dokázal vzbudit značný zájem i za mořem. Rozhovor s režisérem, animátorem a scénáristou v jedné osobě by si smluvil každý druhý pisálek. Mě ale víc zajímal pohled do zvukové kuchyně filmu, v němž zazní všehovšudy dvě holé věty. Zpovídat se nechal zvukař Marek Musil a autor hudby Michal Reynaud.

Kudy vedla cesta ke spolupráci na filmu Graffitiger?
Marek Musil: Já si to musím nejdřív rozmyslet.

Michal Reynaud: Tak já začnu. Oslovil nás Libor, protože znal muziku, kterou dělám já a Luka (Luka Križek, spoluautor hudby – pozn. aut.) Muzika se mu líbila a tak se nás zeptal, jestli bychom mu nechtěli složit hudbu k jeho studentskému filmu. Tak jsme řekli, že jo.

MM: Asi to budeme dělat tímhle způsobem – že bude vždycky nejdřív mluvit Michal a já si rozmyslím, co jsem vlastně chtěl říct.

MR: No to ale pak budou ty tvoje odpovědi mnohem kvalitnější!

MM: (smích) Já jsem byl na FAMU s Liborem ve stejném ročníku, takže jsem už od prváku dělal všechny jeho filmy. Byl to svým způsobem takový samospád. Prostě Libor dělal film a tak se automaticky počítalo s tím, že je budu dodělávat.

Jak obtížné bylo nazvučit animovaného tygra?
MM: Film je zvláštní tím, že není prvoplánově animovaný. Je to hraný film s animovanými prvky. Tygr je trikově dodělávaný ex-post. Všechna pozadí, švenky kamer a jízdy se musí předem vymyslet a natočit tak, aby tygr šel do všeho naanimovat a aby to fungovalo. To je asi to, co se na našem filmu cení. Příběh je vlastně docela jednoduchý, ačkoliv scénář se během natáčení docela razantně měnil. Ve filmu nejsou dialogy, takže se veškeré emoce odrážejí v muzice. Zvuky nejsou nositeli takových těch prvoplánovitých emocí, okamžitě jasný dojem z poslechu jednotlivých zvuků divák nemá. Co se týče hlasu samotného tygra, tak lidé mají tendenci si myslet, že se otevře nějaký šuplík, kde jsou tisíce nahrávek řvaní tygra a že si to vybírám jako korálky. Ale i v drahých archivech je prostě zařvání tygra: „uá“. Je potřeba poskládat ta zařvání do celého filmu tak, aby diváci neměli pocit, že je to pořád to jedno a samé zařvání. To si myslím, že byl zvukový majstrštyk: že si nikdo nevšimne, že je to kombinace několika zařvání. Ve zvukových bankách je sice těch zařvání spousty, ale je slyšet, že je to třeba jiné zvíře, v jiném prostoru, zvuk má jinou barvu, je nahraný z jiné dálky, na pozadí jsou slyšet ptáci atd… V zoo jsou zase lidi a taky tam nemůžete stát celý den a strkat do tygra klacíkem, aby zařval. Takže musíte vycházet z dostupných zdrojů, kterých je omezené množství. No a pak přišel Libor, poslechl si tygra a řekl: „No fajn, akorát tady bych potřeboval, aby byl ten tygr trošku smutnější.“ Tak jsem mu řekl, ať mi tygříka přivede na postsynchron. (smích)

MR: Bylo to hrozný, samozřejmě. My jsme dostali od Libora animatic, což je film ve zjednodušené podobě. Nesedí sice finální střih, ale plus minus člověk ví, co se ve filmu děje a jakou má náladu. Libor si už předem z naší muziky vybral nějaké podkresy a nadhodil to nahrubo do natočených scén. Mně se ten výběr moc nelíbil, a tak jsem začal znova od hudebních skic až po ucelenější kusy, které jsem Liborovi posílal po netu. Od doručení animaticu uběhlo zhruba šest měsíců, kdy se nic nedělo. Psal jsem Liborovi smsku, jestli se mu ta muzika líbí nebo nelíbí, jestli to teda dělat budeme nebo nebudeme. On neodpovídal. Pak zavolal, že už je to celé hotové a že do 14 dnů musí být film komplet dodělaný. Nastal stres, mně do toho samozřejmě nefungoval počítač – tradičně, a ještě jsem měl odletět na měsíc na dovolenou. To byla druhá fáze. A pak se stala ta třetí věc, která nám všem zkomplikovala život. Když byl film hotový a už dokonce někde i běžel, přišel shora „božský“ zásah střihače, který ten film tak nenápadně přestříhal, že najednou všechny zvukové stopy – hudba, zvuky, ruchy i efekty, přestaly fungovat. A do toho přišel Libor a říká: „No to je ale průšvih, já s tím musím do konce týdne odjet do Ameriky.“ Takže se to muselo na poslední chvíli znovu předělat. Ale jinak se s Liborem dělá výborně. On má pro hudbu cit. Nemuseli jsme nic dlouho hledat. Všechny ty nálady se mu v zásadě líbily a pak už to bylo jen takové ladění.

Jakou konkrétní část filmu máte nejradši?
MR: Pro mě je to druhá polovina filmu. Konec klubu, zhypnotizovaný tygr, bláznivá honička po fasádách a pak hlavně ten moment naděje, kdy uvidí onu známou značku a jde po stopách své smazané tygřice.

MM: Těžko se mi vybírá. Já to mám zatížené natáčením. Navíc natáčením scén, které nakonec ve finálním střihu filmu ani nejsou. Je potřeba dodat, že animace se tam dodaly až následně, takže natáčíte prázdné stěny. Ale točili jsme scénu, kdy přichází deset malých dětí a mají ukazovat na zeď, na které je tygr. Jenže ten tygr tam v tu chvíli samozřejmě nebyl. Takže jsme lepili na zeď nějakého tygra, který se potom vymaskoval. Natáčení ale bylo dlouhé a děti už nechtěly hrát. Takže nastal tvrdej byznys a děti hrály za žvýkačky, za čokolády… Slibovaly se hory doly. Vlastně těch pár vět, které pak ve filmu zazní, je asi 20 minut natáčení. Tady padla jedna věta, tady další. Děti buď mluví všechny, nebo žádné, nebo všechny přes sebe… Je těžké získat použitelný materiál. Bylo chytře vymyšlené, že ty děti stojí v záběru zády ke kameře, aby jim nebylo vidět na pusu. Ten synchron by pak už totiž nikdo nechytil. Natáčení s dětmi, které si uměly dirigovat catering, bylo vtipné.

Byli jste pyšní na nominaci na Oscara?
MR: Já jsem gratuloval Liborovi, protože si myslím, že je to hlavně jeho film. Byl jsem hodně překvapený už i z nominace na Českého lva. Zdálo se mi to jako drobný film a nečekal jsem, že bude diváky tak hezky přijat. Libor průběžně aktualizoval stav věcí a napsal mi smsku „Jsme nominovaní na Oscara.“. Časem jsem si to tak nějak přisvojil a teď jsem pochopitelně hroznej machr, že mám v portfoliu film, který byl nominovaný na Oscara. Ale jsem spíš pyšný na film jako takový, protože si myslím, že se povedl, že je hezký.

MM: Mě to potěšilo, ale ne tak, že bych si řekl: „No to jsem na tom zapracoval!“

Jaký máte názor na graffiti? Postava sprejera totiž v jedné scéně filmu působí skoro jako bůh…
MR: Kdyby všichni sprejeři byli zahalení podobnou stvořitelskou aurou, tak bych graffiti měl samozřejmě hrozně moc rád. Bohužel si myslím, že jako ve všech uměleckých směrech, je i tady celá škála kvalit. Jsou místa, kde se mi graffiti opravdu líbí. Bohužel je jich málo – třeba ty tanky na Národní, které Libor vtipně použil. Ale obecně se nekloním k optimistickému vnímání graffiti jako jazyka města, nebo – jak se často stylizuje – uměleckého promlouvání ulic a fasád. V mnoha případech je to pro mě prostě jen vandalismus.

MM: Matně si vzpomínám, že jsem před pár lety dělal do už neexistujícího výtvarného měsíčníku rozhovory s grafiťákama, takovou tou elitou. Je to zvláštní koníček. Ty lidi to stojí strašné peníze za spreje, riskují, mnohdy byli zavření. A to jen proto, aby prosadili nějakou věc, která se těžko odlišuje od vandalismu. Ale myslím si, že je to jako s každým uměleckým směrem. Nějakou dobu to tu bylo, teď to ještě nějak jede dál. Ale lidé, kteří s tím začínali, už na to dnes koukají jen z dálky. Možná se ale úplně pletu.

Chtěli byste se setkat s kresleným tygrem?
MR: Leda jako voyeur. Bavilo by mě být zalezlý někde za popelnicemi nebo schovaný v autě a pozorovat život na stěnách – pokud by byl tak živý. Kdybych se měl setkat jen já a on, připadal bych zbytečně rozměrný – troj…

MM: Tygr má lidské emoce, jsou to v podstatě lidské příběhy s nastrčenými zvířecími postavami. Takže se s ním možná všichni setkáváme. To míjení je z určitého úhlu denní realitou.

Čemu se aktuálně věnujete?
MR: Hudebně asi vůbec ničemu. Doufám, že si někdo všimne muziky u Graffitigra a přijde s nějakým podobně zajímavým projektem. To mě bavilo. A jinak si dělám svoje věci do šuplíku. Co mi zbývá. (smích)

MM: Já si zvuky moc do šuplíku točit nemůžu. Leda bych šel do zoo točit nějaká zvířata. (smích) Právě pracuji na filmu Čtyřlístek, kde je lev měnící se v draka. S těmi pěti zvuky na Graffitigra bych neobstál. Takže aktuálně natáčím draky a těch je, jak známo, v Praze dost málo.