Jaké filmové prostředky vystihují děsy horečnaté noci? Málokdo z této otázky vyšel se ctí jako začínající tvůrce Kyle Edward Ball. Minimalistický horor Skinamarink, jehož je autorem, patří k obrazově nejpozoruhodnějším filmům posledních let.

Skinamarink měl světovou premiéru v červenci 2022 na kanadském mezinárodním filmovém festivalu Fantasia. Jeho uvedení rozpoutalo šeptandu o nesnesitelném napětí a vyděšených divácích. Té paradoxně pomohla nelegálně ukořistěná kopie filmu, která se záhy začala šířit na internetu. Na pověsti, která film provází, se také podepsala zjištění, že projekt vznikl s rozpočtem pouhých 15 tisíc dolarů a natočen byl celý v režisérově rodinném domě. Podobnost se snímky jako Záhada Blair Witch (1997) a Paranormal Activity (2010) není náhodná.

Mráz přichází z YouTube
Režisérovi byla průpravou vlastní videa, která jsou k vidění na youtubovém kanálu Bitesized Nightmares. Ball s těmito krátkými filmy interpretoval noční můry, jejichž náměty mu fanoušci zasílali. Videa jsou plná znepokojujících stínů a temných chodeb, na jejichž konci se někdy zjeví nebezpečná figura, jindy ale Ball zůstává jen u mrazivých pocitů. Spřízněnost se Skinamarinkem je zřejmá na první pohled.

Metafora horečnatého snu k dílu sedí možná lépe než ta noční můry. Skinamarink nezachycuje bezprostřední hrůzu, ale nepopsatelnou tíseň. Vidíme očima někoho, komu se noční pokoj rozplývá v nemocném potu a pro kterého čas ubíhá podivnými skoky.

Je možná překvapením, že se takto stylizovanému dílu daří rozvíjet i vcelku srozumitelný narativ. Ačkoli dostáváme rozporné časové údaje, vyprávění se odehrává v jisté chronologické posloupnosti. A časem vychází najevo, že budeme mít i lidské průvodce – desetiletého Kevina a jeho mladší sestru Kaylee. Jejich kusé promluvy jsou v neurčité nicotě filmového prostoročasu velkou pomocí. Zjišťujeme, že zůstali uvězněni v domě bez oken a bez dveří…, a ne sami.

Ballův film vychází hlavně ze tří inspiračních zdrojů. Zřetelně se v něm zračí tradice tzv. „haunted house“ hororů, v kterých domov postav terorizuje nevyzpytatelná paranormální síla. Výjimečnost projektu pramení z toho, že tuto inspiraci kombinuje s poetikou radikálně postmoderních filmů, které publikum hypnotizují (nebo mučí) dlouhými nedějovými úseky. Vizuální stránka filmu je poté autorskou rekonstrukcí videokazet, na kterých vycházely levné přepisy hororů z let sedmdesátých. Na tuto spřízněnost poukazuje titulek „1995“ v úvodu filmu, ale také nepřesné zobrazení barev a umělá ostrost typická pro druhořadé VHS. Štiplavé zrnění, které prostupuje každým záběrem Skinamarinku, zase značí digitální původ záznamu. Specifický digitální šum je zřetelný ve všech tmavých částech obrazu. Vše nakonec dokonává filtr, který napodobuje zrno filmové matérie. Skinamarink tak pokrývá neprostupná mediální glazura, z které se často vynořují děsivé fantazie.

Dalším Ballovým záměrně matoucím prostředkem je decentralizace. Netýká se pouze protagonistů, z nichž většinou vidíme jen části těla, ale obecně jakéhokoli subjektu – například hraček nebo nábytku. Pro objektiv Ballovy kamery je přehlednost cizí pojem – týká se to záběrů, vztahů mezi nimi i celých scén. Tím, že se díváme déle a pozorněji přitom obrazu lépe neporozumíme – takto jen déle zíráme do propasti, v které se zhmotňují a zase mizí amorfní monstra.

V pasti konceptu
Několik uzemňujících šoků snímek přibližuje mainstreamovým „haunted house“ hororům. Ball má jejich konvence očividně poctivě nastudované. Ve scénách, ve kterých chce vyvolat hororové pnutí, například používá hlediskových záběrů k tomu, aby nás vystavil bezprostřednímu šoku. Nasnadě je otázka, kolik děsuplných variací lze s tímto konceptem vytvořit. Skinamarink je destilovaná hrůza. Jejími nástroji jsou nicota, potemnělé chodby, které chtě nechtě musíme prozkoumat a zlověstný hlas – bez přidané hodnoty.

Koncept je pro celovečerní stopáž možná příliš řídký a příliš upnutý k jedinému účinku. Proti tomu lze argumentovat tím, že stejně jako u zmíněných postmoderních počinů je repetitivnost Skinamarinku součástí nevšedního zážitku. Čas proudí bez zřetele k našim obecným návykům. Skinamarink bohužel není žádná výjimečná meditace o tísni. Je to působivé dílo, které nás bere do hlubin našich vrozených strachů, ale o moc víc nedělá. Jistě, nechybějí náznaky, které odkazují ke skrytým významům. Odpověď na všechno možná skrývá zranění, které je zmíněné na začátku filmu. Psychoanalytické vykladače zase zaujme motiv chybějícího otce. I tyto významy jsou ale v mnoha současných hororech naturalizované.

Skinamarink, který díky mizivému rozpočtu můžeme už teď označit za finanční úspěch, se možná stane zakládajícím kamenem v novém trendu, který se nazývá „analogový horor“. Od okamžiku vydání tohoto textu to nebude ani měsíc od doby, kdy americké filmové studio A24 najalo sedmnáctiletého Kanea Parsonse, aby realizoval projekt The Backrooms. Ten vychází ze stejnojmenného krátkého hororu, který Parsons umístil na svůj kanál YouTube. Působivé dílo dosáhlo už 45 milionů zhlédnutí a znovu připomnělo, jakou moc může mít předstíraně dokumentární záznam – i v tomto případě jakoby z 90. let. Parsonsovi nezbývá než popřát, aby nelpěl na znejišťujícím účinku jako Ball a koncept rozvedl k více inspirativnímu výsledku.

Skinamarink
režie Kyle Edward Ball
Kanada, 2022