Denis Côté, quebecký tvůrce s výjimečnou citlivostí, se pustil do rozboru ženské psychiky a sexuality ve filmu Takové to léto. Snímek, který vstupuje do českých kin, řeší mocenské vztahy, které vznikají na odloučených místech.

Trojice hypersexuálních žen má strávit 26 dní v zařízení, aby se ze své závislosti vyléčily. Odevzdávají se do péče německé terapeutky (Anne Ratte­‑Polle) a sociálního pracovníka (Samir Guesmi). Každá z pacientek se k výzvě staví odlišně, nad všemi ale visí pocit, že hluboce zakořeněné problémy nemůže necelý jeden měsíc vyřešit.

Zkouška umění
Filmy jako Takové to léto vyvolávají otázku, zda jsou dostatečně jiné a vyzývavé, aby si zasloužily uvedení na nejprestižnějších festivalech umělecké kinematografie. V čem se Takové to léto nepodobá mainstreamu, když staví na reprezentaci psychologicky motivovaných postav a lineárním vyprávění?

V úvodní scéně se příchozí ženy seznamují s pravidly pobytu. Jak ozvláštnit jednoduchou scénu, ve které konverzuje několik osob? Côté a jeho kameraman François Messier­‑Rheault pasáž snímají v tak blízkých detailech, až není jasné, kdo je přítomen a ke komu postavy hovoří. Vše je ale komponováno se smyslem. Figury se nám jedna po druhé postupně odhalují, přičemž dávají najevo své postoje k léčbě. Na konci scény máme spoustu informací a můžeme se směle pustit do rozplétání motivací těchto psychologicky složitých postav. Enigmatičnost a netradiční forma se budou po celou stopáž potkávat se znaky klasického vyprávění.

Modernistická nejednoznačnost, ke které se Côté hlásí, přitom způsobuje, že Takové to léto vyznívá vedle některých trendů současného uměleckého filmu vlastně krotce. Protiargument ale může znít tak, že oproti progresivním trendům jde vlastně o hutný existenciální film.

V pavučině moci
Côté své postavy rád udržuje v napětí. Ve svém předchozím filmu Antologie města duchů (2019) se kanadským městečkem z neznámých důvodů procházeli mrtví lidé. Výsledkem nebyl horor, ale analýza komunity, která musí žít s vědomím neřešitelného problému, jenž jim připomíná selhání a smrtelnost. V Côtého aktuálním počinu se problémy postav táhnou celých vytyčených 26 dní. Klec s časovaným zámkem je plná nutkání a střídavě zapíraných a ventilovaných traumat.

Jak zjišťujeme, i terapeutka se sociálním pracovníkem si s sebou přivezli vlastní mindráky. Mezi hostiteli a příchozími není principiálně rozdíl. Terapeutický model naslouchání, diskrétních zápisků a reakcí na příznaky navíc nefunguje – hrozí, že imaginární hranici zboří obří pavouk, který masturbující terapeutce v jedné scéně zjeví (stojí za pozornost, že osminohý hmyz využil jako metaforu podvědomí i jiný Kanaďan – nyní slavný Denis Villeneuve ve svém Nepříteli [2013]). Takové to léto kritizuje bezzubý analytický přístup, který nepočítá s lidskými rovnicemi.

Velkou roli mají ve filmu mocenské vztahy. Co pro Côtého moc znamená? Všichni ji v nějaké míře mají a nikdo s ní není spokojený. Nenabyli ji dobrovolně, ale snaží se jí kultivovat. A hranice mezi zneužívanou obětí a kalkulujícím predátorem jsou u protagonistek tenké – svádí, ale v mužské společnosti očividně preferují submisivní polohu. Je štěstí, že se režisér dokázal vyhnout exploataci tématu hypersexuality. Côté vycházel z knihy Nymphomania: A History (2000) od americké historičky Carol Groneman. Její studium by mohlo myšlenky filmu příhodně doplnit.

Výpady k výjimečnosti
Po Antologii města duchů Côté opět natáčel na zrnitý 16mm materiál s vybledlými barvami. Zatímco tento prostředek vyprávění nijak nekomplikuje, občas zachází tvůrci dál. Příklad poskytuje scéna, v které dívka Geisha (Aude Mathieu) navštíví fotbalový zápas. Jelikož se postupně smráká, uprostřed scény filmaři změnili objektiv. Nevadí jim ani vzniklá dramatická změna světelnosti a ve filmu dokonce nechali i tzv. „light leaks“, které vznikly nekontrolovaným průnikem paprsků do těla kamery. V jiné scéně, která má ukazovat noční krajinu, se zcela očividně natáčelo přes den. Tvůrci jen záběry v postprodukci překryli modrým filtrem, což místo pohroužení vytváří podivně snový časoprostor. Jsou to tyto momenty, v kterých se Côtého počin stává podnětným jako sebereflexivní filmařská hra, která narativ odsouvá stranou.

Těžko popřít, že Takové to léto může působit rozbředle – třeba kritička Wendy Ide v časopise Screen International filmu věnovala přízvisko „beztvarý“. Dáno je to tím, že se Côté vyhýbá klišé a tradičním strukturám, které by jeho vizi nepředvídatelného lidského nitra zbytečně omezovaly. Přitom nevzhlíží ani k současným trendům a svým konceptem připomíná spíše Bergmana z 60. let. Koho toto přirovnání přitahuje, měl by se na tento ozdravný pobyt určitě vydat.

Takové to léto
režie Denis Côté
Kanada, 2022