Cítíte se ve velkoměstech odtrženi od přírody? Chybí vám zeleň a výhled na oblohu? Pokud se vydáte cestou protagonistů brazilského dokumentu o graffiti, můžete dodat veřejnému prostoru ještě mnohem více barev než jen zelenou a modrou. Stačí pár plechovek barvy.

São Paulo bylo ještě do nedávna velkoměstem, na prvý oka mih jen stěží odlišitelným od kdejaké světové metropole. Ze všech stran se zubily stejné tváře z billboardů, pomrkávaly neony a reklamní obrazovky. Pak se ale starosta rozhodl jednou provždy s vizuálním smogem zatočit. A tak za masové podpory místních obyvatel vstoupil do platnosti „zákon o čistém městě“, který s až husitsky obrazoboreckým zápalem vypráskal veškerou reklamu z veřejného prostoru.

Dokud byla vlna nadšení vzedmuta, lidé se procházeli s náměsíčnou fascinací a objevovali čtvrtě, o jejichž existenci pro všechny reklamní cedule dosud ani netušili. Ale stejné opatření, které mělo vysvobodit město z okovů zaměnitelnosti, způsobilo možná ještě děsivější příklon k uniformitě. Zákon totiž brojí proti vizuálnímu smogu obecně, za který pánové radní samozřejmě považují i veškeré graffiti.

Šedá inkvizice
A tak každý okrsek získal vlastní skupinku zřízenců, která s kanystry šedé barvy denně vyjíždí hájit kolorit „čistého města“. Jakékoliv oživení sterility veřejného prostoru je svědomitě pohřbíváno vrstvou odtažité nelidské šedi. Tito strážci holých zdí jsou placeni městem a nevyjíždí na stížnost či objednávku, ale na vlastní pěst. Ulovit veškeré pouliční umění. Na kameru se sice dušují, že mažou pouze neumělé čmáranice a nápisy, zatímco „ty pěkné“ nechávají, ale nezdá se, že by tak postupovali zvlášť často.

Jednoho krásného rána se šedý nátěr objevil přes celou plochu světově známého murálu u dálnice „23 de Maio“. Ze dne na den tak zmizelo monumentální dílo na stěně dlouhé 680 metrů, na kterém pracovali místní umělci – dvojice Os Gemeos, writer Nunca a sprejerka Nina Pandolfo. Jelikož tito tvůrci už mají renomé v zahraničí, přetření zdi zažehlo mezinárodní mediální kauzu. A tak vedení města São Paulo nakonec raději označilo incident za omyl a umělcům zeď svěřilo.

Právě budování nového díla na tomto kultovním místě je zachyceno v dokumentu „Šedivé město“, který vznikl v Brazílii a byl spolufinancován z crowd-fundingu. Jeho tvůrci jsou filmovými nováčky, a tak snímek nemá úplně konzistentní tempo a ne všechny rozhovory jsou dobře moderovány. Avšak navzdory těmto nedostatkům překvapí použití zajímavé montáže, animované pasáže nebo působivé letecké záběry.

Writer je uličník
Film zachycuje špičkové umělce brazilské graffiti scény, kteří se scházejí u jedné zdi, tvoří, mudrují a glosují situaci. Doufají, že kauza podnítí radnici k přehodnocení postoje ke graffiti obecně. Všichni umělci se sprejem v ulicích začínali, ulice vydestilovaly jejich styl a do ulic se zase neustále vrací, i kdyby tam měli odbíhat z ateliéru. Vysvětlují, proč nelze jen tak „vygumovat čmáranice“ a umění nechat. To všechno je totiž součástí street artu, součástí jednoho živého organismu, který rozkvétá, jen když může svobodně prorůstat celým městem.

Tento příběh je sondou, která rozkrývá zákonitosti velkoměsta a instrumenty jeho vedení. Původní osvícená myšlenka „zbavit město reklam a vrátit ho lidu“ se náhle ukazuje spíše ve světle chorobné snahy radnice získat kontrolu nad vším myslitelným. Když São Paulo odložilo svůj nános blyštivé reklamy, odhalila se jeho hrubá, bizarní a nelidská tvář. Možná sprejeři vážně zůstali posledními, kteří dodávají městu život.

Protože kdyby nebylo ani graffiti, tak by mezi mrakodrapy a proudy motoristů vlastně nezbylo nic, co by tvořilo kulturu a duch místa. Zůstal by jen odcizený neosobní prostor, který se nakonec zalkne vlastní prázdnotou. Neboť ani vyobcování otravných reklam na limonády není důležitější než svoboda uměleckého projevu. A kdo jiný pracuje upřímně pro druhé než zrovna pouliční umělec, který tvoří ve veřejném prostoru a nepatří mu ani jeho vlastní dílo. ∞


Šedivé město (Cidade Cinza)
režie Marcelo Mesquita, Guilherme Valiengo
Brazílie / Velká Británie, 2013, 85 min.