Ztohoven jsou skupina, kterou znáte, i když nechcete. Moderní rebelové, „ti, kteří udělali v televizi ten atomovej výbuch a veřejně vyvěsili čísla všech politiků“. Díky reputaci známých odpůrců pravidel na jejich nový počin, film Občan K., vyrazil nebo chce vyrazit každý, kdo se považuje za člověka kulturního, dění sledujícího. Stojí to ale za to?

Po projekci stojím v klasické ženské frontě vy-víte-kam zabořena do svých neútěšných myšlenek a řeším své věčné dilema. Mám problém být kritická. Otevřeně říct, že něco stálo za starou bačkoru. A ano, s tím je opravdu těžké psát recenze. Před každým koncertem, filmem a představením se modlím, ať je to dobré nebo alespoň ucházející, jenže někdy to prostě přijít musí. Že to není dobré ani ucházející. Vlastně to není ani strašné. Prostě jen nijaké. Evidentně ale nejsem jediná, kdo není schopný dát dohromady komplexní názor na právě zhlédnutý film. Dívky vedle mě ve frontě si vyměňují hlášky: „Ty vole, to bylo super! Co myslíš?“ Druhá souhlasí: „Jo, fakt super! Hustý!“ Chvíli na sebe uznale pokyvují, jako by chtěly ještě něco dodat, nic je však nenapadne, a tak čekají dál v tichu.

Pivní filozofie
Neřekla bych, že lidé obvykle vyjadřují svůj názor jedním jediným slovem a neurčitým přikyvováním, spíše bych to hodnotila jako důkaz toho, že o dané věci není zrovna moc co říct. Alespoň co se týče superlativů. Občan K. je dokument o snaze oblafnout nudnou byrokratickou realitu. Vyfotíte se, zmutujete svoji fotografii v počítačovém programu s kamarádem. Pak vezmete fotografii mutanta a necháte si ji každý namontovat na občanku. Vy jste pak váš kamarád, váš kamarád je vy. Pokud ovšem předpokládáte, že vaše osoba není nic víc, než plastová kartička. Myšlenka určitě zajímavá – členové skupiny dokázali třeba na cizí doklad odletět do Anglie nebo se oženit. Úřady za celou dobu nezapochybovaly, že by se jednalo o nějaký podvrh. Skvělý příběh a fakta na zhruba půlhodinovou studii, plnou kuriózních příběhů, kdy jste v pohodě prošli s cizí občankou. Film je však dlouhý více než hodinu a za celou dobu se k zrovna velké dávce kuriózních příběhů nedostanete. Zato vás však čeká várka pivně-filozofických zamyšlení o hodnotě celého projektu a jaké to je, žít s cizí identitou. Něco jako kdybyste se dobrovolně čtyřicet minut koukali na to, jak někdo u psychoterapeuta odpovídá na otázku „jak se cítíte“. Bavilo by vás to?

Kde je ten mutant?
Než jsem na film odcházela, pročetla jsem několik recenzí. Všechny sborově mluvily o masírování vlastního ega a nebetyčné nudě. Říkala jsem si, že recenzenti jsou jen další fádní konformisti, kteří nepochopili čin, bourající hranice společnosti. Po zhlédnutí musím uvést, že jsem buď také fádní konformista, nebo tady prostě žádná převratná hranice nepadla.

Samozřejmě je dobré si na věci vytvořit názor vlastní. Tedy jít a podívat se, co že je to za film, který všichni hodnotitelé tak vesele cupují. A ještě než vyrazíte, mám pro vás jeden úkol. Podívejte se na svoji občanku. Podívejte se na fotografii individua, které se tam nachází, pak do zrcadla. Spočítejte si, kolik známých by mohlo bez větších potíží na vaši občanku projít. Zamyslete se nad tím, kde vlastně spočívá vtip toho, že morfujete svoji fotku s kamarádem a s velkou slávou si ji umisťujete na občanský průkaz. Vždyť na průkazové fotografii většina lidí vypadá, jako by je s někým zmorfovali, a možná to dokonce nebyla bytost pozemského původu.

Občan K.
dokumentární film o záměně identit členů skupiny Ztohoven
Česká republika, 2012, 72 min.
režie Michal Romeo Dvořák