Současný dokumentární film je dobrý. I přesto, že může tato věta znít stejně hloupě jako věta „každé tepláky jsou na gumu“, nevynechám ji. Skutečně si to myslím. Když je něco dobré, neznamená to, že je to věčné. Bude to dobré i příští rok? Možná ano – tedy, jak budou vypadat nadcházející roky v dokumentu?

Na večeru pořádaném v druhé polovině září Institutem dokumentárního filmu, Českým filmovým centrem a za podpory DAFilms.cz byly představeny dokumentární snímky (v různých fázích produkce), od kterých se očekává, že budou v nedaleké době i dokončeny. Celkem režiséři představili deset projektů, z nichž mohl divák zhlédnout i krátkou ukázku. Výsledkem byl pro mě jako pro příznivce dokumentárního žánru slovutný hřejivý pocit u srdce a konejšivý pokoj v duši. Tuzemský dokumentární film totiž, zdá se, zůstává různorodým, co se týče tématu i co se týče zpracování.

V českém dokumentu je třeba takový „náročný“ Vachek a pak je tu „drzý“ Klusák, ale i „empatická“ Sommerová. Deset počinů prezentovaných na zmiňovaném panelu připravovaných českých dokumentů naznačilo, že by mělo být ono jedinečné autorské zpracování významné i pro další směřování české dokumentární kinematografie. Obdobně různorodá byla i témata prezentovaných filmů, a to od sociální tematiky zastoupené například projektem Miroslava Janka Normální autistický film přes esejisticky pojatý snímek Planeta Česko (režie Marián Polák) pojednávající o fenoménu nové divočiny až po experimentální Relikty socialistické architektury (režie Haruna Honcoop). Pokud se vrátíme k onomu autorskému přístupu, pak o ukázkovém příkladu můžeme mluvit v případě připravovaného dokumentu Modlany Akbar režiséra Martina Duška. Ten patří, podobně jako třeba Vít Klusák, do kategorie filmařů, jimž se daří poukázat na problém skrz nelaskavý humor. Publikum pak tento typ režisérů ve snímku nejen cítí (tedy cítí, že je zrovna onen autor za kamerou), ale dokonce jej často i vidí. Režisér totiž nejen pozoruje, ale v dokumentovaném dění i sám jedná. Tento přístup, alespoň dle prezentované ukázky, využívá Dušek i tentokrát, když se zaměřuje na prostředí vesnice Modlany, kam se na značnou část roku přemisťují kuvajtští návštěvníci nedalekých lázní.

Zajímavým projektem se zdá být i dokumentární cyklus Česká fotka, věnující se různým tendencím fotografie. Mezi tvůrci jednotlivých dílů je například Jan Gogola ml., Lucie Králová nebo Lukáš Kokeš. A právě důraz na osobité zpracování částí je předpokladem toho, že se bude vymykat klasickému pojetí dokumentárního cyklu a každý díl bude jedinečný už jen tím, že je dle tvůrců podstatné zachytit, proč a jak fotografové fotí, spíš než zachycení toho, kdo fotí a co je foceno.

„Jsme tu doma“
Součástí večera byla i předpremiéra dokumentárního snímku Češi proti Čechům režiséra Tomáše Kratochvíla. Ten se ve své předešlé tvorbě věnoval romské komunitě, a to filmy Shakespeare v ghettu (2012) nebo Gadžo (2014) – uvedený v rámci cyklu Český žurnál. Češi proti Čechům mají stejné téma, jaké zpracovával už ve zmiňovaném Gadžovi. Otázku rasismu, netolerance a sociálního vyloučení Kratochvíl opět představuje z pohledu člověka, který se ve snímku odkrývá stejně jako sociální aktéři, na něž míří. Oproti předchozímu filmu však pojímá téma rasismu komplexněji.

V místech, kde se děj z velké části odehrává, se konaly protesty namířené právě proti menšinám žijícím v městských ghettech. Do jednoho z těchto ghett se rozhodl na určitou dobu přestěhovat i režisér, aby si místo zažil a mohl předávat vlastní zkušenost. Důvodem však nebyla pouze tato altruistická myšlenka, ale i režisérova „sobecká“ potřeba udělat něco se svým vlastním životem, což se divák nemusí nijak složitě „dovtipovat“, neboť režisér to sám přiznává hned v úvodu. Dokument, který má pomoci řešit problém, a to nejen společenský, ale i ten tvůrcův. Odvážně upřímné.

Zažít, abych pochopil a předal dál
Není ničím novým, když režisér zasahuje do dění před kamerou, není novinkou ani to, pokud se rozhodne před objektivem naprosto odkrýt a stát se hlavním objektem. Už méně obvyklé je to, když se intimní linka spojí s onou linkou angažovanosti a navíc to funguje. Tomáš Kratochvíl nevyužívá svůj osobní příběh pouze k jakémusi zarámování filmu, ale daří se mu jej začleňovat jako právoplatné téma snímku. To, co natáčí, propojuje s aktuálními problémy, jež jako člověk prožívá. Celý film je doprovázen jeho vyprávěním. Ač by mohlo skládání dvou tematických linek působit rušivě, neděje se tak. Jedinou obavu jsem zažila v momentě, kdy se v začátku filmu objevuje záběr na režiséra sedícího na parapetu s pohledem upřeným do dáli. Další levitující sebekýč se však již naštěstí neobjevil.

Autor natočil a představil i to, co si většina lidí raději nechává pro sebe. K zobrazení rasistických postojů využívá například i svou vlastní rodinu, i těm klade otázky a jejich negativní postoj vůči Romům veřejně publikuje. V obecné rovině je vidět, že se při dotazování napříč celým dokumentem zaměřuje na příčinu rasistických názorů, s nimiž se setkává, a doptáváním poukazuje na to, že často lidé vycházejí ze zkušeností, které jim byly předány buď sousedem, strýcem, nebo „sestrou bratra tchána ženy“, tedy, že nevychází ze zkušenosti vlastní. Tento aktivistický přístup k natáčení, který je navíc posilněn o záběry z protiromských demonstrací, je výraznější až v druhé polovině dokumentu, první polovina je více ovlivněna postavou režiséra, jeho životem v ghettu.

Kratochvílova role je v podstatě rolí smírčího, ukázkově se mu daří ji naplnit v momentech, kdy svou vlastní rodinu přizve do svého dočasného bytu v ghettu nebo když nechává do kamery namluvit vzkaz své „romské rodiny“, který poté pouští své rodině biologické a naopak. V obecné rovině se mu daří ilustrovat, že předsudky jsou mocné, nebezpečné a zároveň dost často „vadné“, a z osobní roviny příběhu se k divákovi dostane zpráva, že teď už se autorovi jako člověku snad daří lépe.
Je to dobrý dokument. ∞


Češi proti Čechům
režie Tomáš Kratochvíl
Česko, 2015, 88 min.