Co se děje za dveřmi výtvarných škol a akademií vždy budilo zvědavost. To nejnáročnější bývá dostat se za ně. Ale nikoli jako návštěvník, ale jako student. Jak probíhá takové přijímací řízení na pražskou Akademii výtvarných umění a kdo se na ni hlásí? O tom jsem si povídala s režisérkou Adélou Komrzý, která právě uvádí do kin dokument Zkouška umění.

Gustav Klimt a Egon Schiele. Oba nespoutaní umělci, oba výrazné postavy „zlaté éry“ Vídně, oba revolucionáři výtvarného světa. V rámci nedávného výročí 100 let od úmrtí obou dvou umělců míří do kin příběh o jejich obrovském talentu, snech, ale i skandálech a posedlostech. Dokumentární snímek Klimt & Schiele – Erós a Psyché vstoupí do kin v květnu.

Jak vtěsnat osm měsíců života do 70 minut? A co teprve, pokud onen čas strávíte na místě, které už přestává připomínat město, ale je spíše jen hromadou sutin po výbuších bomb? Režisérka Jana Andert dokázala ve svém režijním debutu V Mosulu přiblížit divákovi, sedícímu v bezpečí sálu kina, irácký válečný konflikt. A ukázat mu „běžný“ život členů jednotek Golden Divison, které se snažily dobýt Mosul ovládaný Islámským státem zpět.

Představte si místo, kde nejsou k dispozici základní služby, jako je zdravotnictví, školství, sanitace či bezpečnost. Neocitli jste se právě v kulisách dystopického scénáře, ale v Kibeře, v jednom z největších slumů Afriky.

I rodinný přírodopisný dokument může přinést něco důležitého: konstrukci jedné Země s jednou „přírodou“ a vedle ní „člověka“ jako toho, kdo ji má chránit. Film Earth: Den na zázračné planetě nabízí všeobecně přístupnou formu univerzalismu v době, v níž se politika obrací zpět k národním partikularismům.

Příběh zmizelých sousedů, které málokdo za sousedy považoval a které dodnes kdekdo za sousedy vůbec mít nechce. Příběh holocaustu Romů a Sinti.

Multižánrová koláž rakouského filmového tvůrce Michaela Palma dává divákovi možnost nahlédnout do více než staleté historie kinematografie. Nezůstává však jen u minulosti. Za pomoci několika světových odborníků nabízí také příležitost nahlédnout do možné budoucnosti sedmého umění. Je Cinema Futures must-see každého cinefila?

Cestopisný dokument o putování Ruskem a Ukrajinou nazvaný Slepý Gulliver uvede v premiéře za účasti tvůrců pražská Městská knihovna. Tentokrát předstupuje režisér snímku, filmař a literát Martin Ryšavý, před diváky s vlastním příběhem. Chceme vidět či nevidět?

Co všechno vám na sebe poví slavný režisér během týden trvajícího rozhovoru?

Dokumentární filmy, které oslovují tématy – nevzhledná, nechutná, pohoršující, nebo příliš hluboká na to, aby se o nich mluvilo veřejně – společenským územ je o nich veřejně mlčet.

Že Disney nejsou jen pohádky, dokazuje filmové studio Disneynature. Studio věnující se přírodě vzniklo v roce 2008. Jedním z prvních uvedených snímků byl „Océans“.

Cítíte se ve velkoměstech odtrženi od přírody? Chybí vám zeleň a výhled na oblohu? Pokud se vydáte cestou protagonistů brazilského dokumentu o graffiti, můžete dodat veřejnému prostoru ještě mnohem více barev než jen zelenou a modrou. Stačí pár plechovek barvy.

Pátek osmého ledna, 16:00, kino Světozor: „Dva lístky na Zkázu krásou.“ Bohužel, je vyprodáno. „Prosím?“ Do začátku představení zbývají dvě hodiny. Někdo mi klepe na rameno. „To je vyprodáno?“ Poklepání na rameno. „Počkejte, ona je ta Třeštíková vyprodaná?“ Poklepání na rameno. „To už nejsou žádné lístky?“

Hlas gaye je často jedním z poznávacích znamení, podle kterého jste schopni odhadnout jeho orientaci. Lze se naučit mluvit jinak?

Nápad vznikl v roce 2009 o obědové pauze v kantýně. Tak trochu klasika. Pak následovalo natočení cesty vlakem po ose Oslo–Bergen. Program trval zhruba sedm hodin. A diváci kupodivu vydrželi. Nový typ televizního kanálu s názvem Slow TV se zdá být překvapivě snesitelný. Norské kochání se zdánlivou všedností.

Současný dokumentární film je dobrý. I přesto, že může tato věta znít stejně hloupě jako věta „každé tepláky jsou na gumu“, nevynechám ji. Skutečně si to myslím. Když je něco dobré, neznamená to, že je to věčné. Bude to dobré i příští rok? Možná ano – tedy, jak budou vypadat nadcházející roky v dokumentu?

Ve stejný moment, v jaký se v českých kinech objevuje další z „časosběrů“ Heleny Třeštíkové, Mallory, je ke zhlédnutí také „časosběr“ britský, Amy. Oba dokumenty pracují s emotivními příběhy žen, jejichž život se neubíral žádoucím směrem. V případě Amy jsem si ale jako divák více uvědomovala pocit nepatřičnosti. Vynořil se při sledování rozkladu nadané ženy, příběhu řemeslně uhněteného do dvouhodinového kalkulu.

Dokument Stále spolu má k vyprávění o ideální rodince opravdu daleko. Ani se nějak více nezabývá alternativními způsoby života. Celý film je především portrétem rodiny žijící střídavě v maringotkách na louce uprostřed Šumavy a v karavanu ve Španělsku.