Přesně tohle God is an Astronaut dělají. Šest minut, deset minut, každou písničkou, po celých 48 minut desky Age of the Fifth Sun, která loni vyšla. Vlastně to dělají po celých devět let, od roku 2001, kdy se GIAA dala dohromady.

Jestli ostatní žánry vynikají texty, pak post-rock určitě ne. Jestli je punk pogo, tohle je tiché naslouchání muzice a pokyvování hlavou. Občas ale unaví víc než vrážení do ostatních a skákání z podia. A jestli mám hodnotit počtem fanoušků, rozhodně se nedostanu k poličce popular.

Ale zpátky k časům, kdy všechno skončilo. Píše se rok 2005 a světlo světa spatřuje druhé album All Is Violent, All Is Bright a skladby jako When Everything Dies. Psychedelické šestiminutové instrumentálky plné elektroniky a akustických bicích pomáhají několika z nás dožít se chvíle, kdy noční metro ohlásí „Konečná stanice, prosíme, vystupte“. Na závěr amerického turné s touhle deskou kapelu okradou o všechno vybavení v hodnotě 20 000 dolarů. GIAA jsou na mizině, další deska Far from Refuge (2007) tak vychází téměř bez jakéhokoli proma. A stojí je dalších dvacet tisíc. Na všechno jsou sami – čtyři Irové hrající post-rock. Ale hrají ho dál.

Matematický důkaz ráje
Roku 2010 se objevuje Age of the Fifth Sun a další člen v GIAA. Jestli předtím zkoumali věčné zatracení, sebevraždy hvězd a jak by to znělo, kdyby všechno umřelo, zmizelo, skončilo, teď je jejich leitmotivem mantra, že ráj je pořád tady.

Je to všechno matematicky propočítané. Perfekcionisté GIAA si s každou písničkou pohráli, jako by byla jediná. Ve skladbě Lost Kingdom se vracejí k minulé tvorbě vyznačující se pomalým plynutím. Golden Sky je nesená klavírem a negativním nádechem. Chytla by se i na pohřbech. Dark Rift je pomalá, zvláštní, temná a nevadí, že dvouminutová. Parallel Highway zrychluje směrem k další a další a další a pak k Age of the Fifth Sun. Jediná z celé desky nezní uceleně. Zní jako několik různých nápadů vtěsnaných do šesti minut. Jakoby měli až příliš dobrého materiálu a neměli ho kam dát. Zpomalování, zrychlování, opakování, konec. Pak už zůstává jen ráj, Paradise Remains. Skrz tichou skladbu prosvítá trocha optimismu. A tím taky deska končí.

Pět desek za skoro deset let. Ani o krok od post-rocku, jen zdokonalování se a využívání nápadů, které jsou k dispozici. Hodí se, když usínáte, hodí se možná i do snů. Chlápky z GIAA si nepředstavíte, jak vysedávají po hospodách a vymýšlejí riffy u piva. Spíš je vidíte, jak si vsedě uprostřed tmavé místnosti pobrukují melodie a zapisují je tužkou na kus papíru. Někde vedle nich se válí prázdné flašky od vína. Nepíšou texty jako „se přidej, je víkend, a všichni máme drinky svý“. Nepíšou vůbec žádné texty. Vytvořili takovou hudbu, že ani nejsou třeba. Příběhy, které si domyslíte, jsou jen na vás – slova, postavy, situace i příběhy. Anebo taky nic. To jsou ty nekonečné možnosti post-rocku.

Potomek dronu a krautrocku
Post-rock je žánr s počátky v 90. letech se jmény jako Stars of the Lid nebo Godspeed You! Black Emperor a labelem Constellation. V hudbě používá rockové nástroje, „rock“ s nimi ale nehrají. Dalo by se říct, že si spíš hrají se zvukem. Kladou důraz na efekty a elektroniku. Dnes má post-rock spoustu jasných hvězd: Mogwai, Explosions in the Sky, This Will Destroy You, 65daysofstatic, nebo Sigur Ros.