Okna budapešťských paláců se otřásají v rytmu techna. Hudba přichází z přilehlého náměstí, které je zaplněné převážně mladými lidmi. Je 8. dubna večer a teplý jarní vzduch je nasycený očekáváním. Za pár desítek minut se totiž všichni přítomní dozví výsledky voleb, které určí nejen směřování jejich země, ale budoucnost mnoha mladých umělců.

Česká republika s Maďarskem mají společnou historii, kulturu, ale i kuchyni. Tím bohužel paralela mezi těmito dvěma středoevropskými státy nekončí. V obou zemích se k moci v poslední době dostali lidé, kteří pracují se strachem obyvatel a vytahují kostlivce ze skříní. Nicméně rozdíl mezi námi a zemí na Dunaji je v tom, že Orbánův Fidesz vyhrál volby již po třetí v řadě. Tím nám Maďarsko poskytuje jedinečnou možnost nahlédnout do společnosti, kde populisté vládnou už osm souvislých let a před několika týdny dostali posvěcení od občanů na další volební období. Pomyslná maďarská křišťálová koule nám tak může ukázat, jaký by v budoucnu mohl být náš stát a naše kulturní scéna v případě, že dnešní politické tendence budou pokračovat i nadále.

Odejít, či zůstat?
Berlín, Kodaň, Londýn, Frankfurt. Tohle je výčet mých potencionálních prázdninových destinací. V každém z těchto měst totiž studuje jeden z nejbližších přátel mého maďarského přítele, a proto bychom se u nich mohli ubytovat zadarmo. Na první pohled nejde o žádnou anomálii. Žijeme v otevřené Evropě bez hranic. Nicméně při podrobnějším zkoumání zjistíme, že emigrace nejen mladých umělecky zaměřených lidí z Maďarska je fenoménem trvající už řádku let. Důvody pro opuštění země se různí, avšak v jedné věci se většina shodne: Jde jim především o uznání a možnost volně tvořit.

Situace, v níž se nachází budapešťská umělecká scéna, není zrovna záviděníhodná. Tedy jak pro koho. Instituce a projekty, které nepodlézají vládnoucí straně Fidesz, se musí rozloučit se státní pomocí, a ocitají se proto na hraně zániku. Mezi takovéto projekty patří například FKSE – Képzőművészek Stúdiója Egyesület, což je sdružení mladých umělců fungující už od 60. let. Jedná se v podstatě o pomyslné „hřiště“, na kterém mohou mladí umělci a kurátoři rozjet pod dohledem zkušenějších své první projekty. Studio tak výrazně napomohlo několika generacím začínajících maďarských umělců. I přes hmatatelné, desítky let trvající úspěchy se před pár roky ocitla instituce bez státních peněz. Kdyby nebylo lidí, kteří všechny aktivity spojené se studiem dělají ve svém volném čase a bez honoráře, nejspíš by se dveře FKSE zavřely nadobro. Na druhou stranu existují také umělecké instituce, které ze současné situace těží. Jedná se především o velké galerie a státní muzea. Nicméně tyto subjekty nepomáhají rozvoji mladých umělců, jelikož jsou konzervativní a neradi odkupují díla od neznámých tváří. To samé v podstatě platí u soukromých sběratelů.

Růžově situaci nevidí ani samotní mladí autoři. Často jim připadá, jako by jejich práce nikoho nezajímala. Jako by se nacházeli v šedé zóně. Většina lidí, kteří se zabývají uměním, mají plný pracovní úvazek nesouvisející s jejich zaměřením, což se často negativně odráží na kvalitě jejich tvorby. Jak ale druhým dechem často dodávají: „Mladí umělci jsou silní, motivovaní a mají mnoho energie. V nedávné minulosti se uskutečnilo pár spoluprací a projektů, které lehce rezonovaly společností. Kultura se pomalu probouzí ze zimního spánku“.

Vše zlé je k něčemu dobré. Očistěním se od nejen dotační, ale vlastně politiky vůbec se umělcům otevřely nové, široké obzory. Zápal a energie, které z budapešťské scény cítím, jsou úžasné. Potenciál, který se v tomto městě nachází, je velký a je jen otázkou času, kdy se prodere skrze všechny překážky napovrch. ∞