Jaro je obdobím probuzení nejen přírody, ale i vědomí. Kdy jindy může být člověk euforický z plus deseti, trochy sluníčka a kousku zeleně, zahlédnuté cestou do práce? Lepkavé jarní lístečky, jež fascinovaly ještě Ivana Karamazova, dokážou přimět k životu i kdejakého dnešního skeptika. Působily by ale stejně, pokud by jim nepředcházelo období omšelé podzimní melancholie a zšeřelé zimní deprese?

Lidská nátura přirozeně tíhne k pohodlnosti. Kýženým stavem je pro ni režim „stand by“: sladká dřímota, ze které se aktivuje jen stisknutím tlačítka. Všechno, co člověk má dostatečně dlouho, se postupem času archivuje a ukládá mezi samozřejmosti. Tento proces je základní součástí našeho mentálního, duševního a tělesného zdraví a zajišťuje, abychom nezešíleli z přebytku vjemů a informací. Bohužel jeho vedlejším účinkem bývá snížená pocitová hodnota věcí – mezi nimi i těch ve skutečnosti nejdražších: zdraví, blízkých, svobody aj. Člověk je jednoduše přehlíží a bere jako danost. Teprve pokud je mu něco z toho odebráno, nabývá to znovu na síle a důležitosti.

Blahodárné represe
Tento princip funguje stejně jak na úrovni vnitřních pochodů, tak i u společenských vztahů a zřízení. Negativní impulsy ve výsledku mívají pozitivní efekt: přitahují pozornost k problémovým místům a podněcují činorodost a aktivitu. Tím pádem čím více lidí se dostává do nepříznivých situací, tím větší pravděpodobnost, že se k něčemu rozhoupou. Toto, spolu s neodmlouvajícím principem akce a reakce, pravděpodobně způsobuje, že většina nejkvalitnějších uměleckých děl vyrůstá na neklidné půdě diktatur, válek a revolucí.

Kultura potlačovaná, oklešťovaná a naháněná do klecí se vyvíjí aktivněji, s větším nábojem a intenzitou. Tvůrci se svým způsobem nabízí jednodušší cesta než v režimech demokratických. Ať už totiž zplodí cokoliv, je bedlivě sledován ze shora a ihned perzekvován pro jakýkoliv projev alespoň zdánlivé svobodomyslnosti. Dostává se mu tak minimálně vnějšího pocitu zadostiučinění a významnosti jeho práce.

Dále pak má vždy po ruce téma hodné zpracování a vcelku zaručený zájem publika. Divák je totiž přitahován již rizikovostí svého počínání: z čtení zakázané knížky nebo poslechnutí pronásledované kapely se stává určitý vzdor a rebelie proti systému. Tvorba, která by jinak pro svou specifičnost nejspíše zůstala pochoutkou pro fajnšmekry, může paradoxně v diktatuře nabýt jisté masovosti a popularity. Viz intelektuální hry Václava Havla nebo experimentální běsnění Plastic People, jež za normálních okolností nejsou příliš stravitelné většinovou populací.

Jen blázen, jen básník
Umění a kreativita plynou z vnitřního neklidu člověka, z duševního přetlaku, který ho nutí překračovat hranice vlastní osobnosti. To ale vyžaduje duševní práci a citlivost. Schopnost a ochotu vystoupit z pohodlnosti zaběhnutých představ a oddat se nejistotě chaosu, který nás neustále obklopuje a před nímž utíkáme do chatrných zdí myšlenkových konstruktů. Procítit hrůzu neznáma a propadající se půdu pod nohama, zřítit se do temné propasti nesmyslnosti. Jediné, co takový pád přežije, je pevné jádro někde hluboko uvnitř, identita, jež není založená na vnějších podnětech a zkostnatělých konceptech.

Ovšem toto je proces bolestivý a vyvolávající instinktivní strach. Většina lidí se mu raději snaží vyhnout obloukem. Jen vzácní básníci duší, takzvaně lidé bez kůže, by i rádi zakusili ukolébávající spokojenost se životem, ale ta jim jednoduše není dostupná. Takoví lidé jsou svou konstitucí k tvorbě přímo odsouzení, nehledě na vnější okolnosti.

Pak je tu ale celá řada existencí, které se nacházejí někde na pomezí. Ti, co z nějakého důvodu, ač nechtěně, vyčnívají z davu. Ať už divným jménem, původem, fyzickou stránkou, sexualitou nebo jinak. Každodenně jsou vystaveni tlaku nivelizující společnosti, nepasující hrany jejich personality neustále dřou o rámce konvenčního života a křesají jiskry, které můžou zažehnout touhu po poznání.

Sůl nad zlato
A co má mezi tím vším počít úplně obyčejný člověk? Za totality alespoň byl postaven před jasnou volbu, jestli bude na té či oné straně. Jestli se zhlédne v relativní spokojenosti a přistoupí na množství menších či větších kompromisů. Co se týče názorů a kultury, bylo mu jasně sděleno, co je hodno odsouzení a co pochvaly. Pokud se vzbouřil, stačilo prohodit znaménko. Jak ale má nahmatat své ideály a hodnoty v bezbřehé svobodě, kde, zdá se, spolehlivě funguje pouze imperativ peněz?

Měli bychom tedy truchlit nad koncem éry jasných podnětů? I když by to bylo nasnadě, nesmíme zapomínat, že diktátorské režimy spolu s potlačením osobnosti rády eliminují i fyzické životy, a dlouhodobý pocit nemožnosti změny a beznaděje mysl spíše dusí a nutí člověka k rezignaci a uchýlení se místo vnitřního života k malichernostem.

Ano, demokracie, za kterou již tolik generací bojujeme, svou benevolentností a neomezeností bohužel kulturu často rozmělňuje a komercionalizuje. V nefiltrovaném toku informací dílo snadno zapadne a k tomu, aby se vyplavilo na povrch, potřebuje notnou dávku štěstí a silný apel. Ovšem ve společnosti, kde každý řeší své osobní záležitosti, se takové poselství těžce hledá. Kreativita v podmínkách politické svobody tak vyžaduje ještě větší míru vnitřní svobody jak na straně tvůrce, tak recipienta. Život samotný se stává uměleckým dílem, jež musíme svou vůlí vysekat z neforemného balvanu.

Dejme tedy trochu pozitivního vyznění Raskolnikovovu zvolání „zda jsem ubohý hmyz, nebo zda mám právo“. Nemyslím tím mordování stařenek, ale nalezení vlastní důstojnosti. Koneckonců, opravdu potřebujeme neustále být zaháněni do úzkých, abychom si vážili sama sebe a byli schopní objevit sílu a motivaci k pohybu a růstu? Abychom uměli převzít zodpovědnost za vlastní život, setřást usazený prach pohodlnosti a cítit se živí?

Nikdo neříká, že to bude lehké, ale to přece neznamená, že musíme podlehnout netečnosti a nečinnosti. Svoboda a demokracie neselhaly, selháváme my, každý z nás, kdo nenašel svobodu v sobě. ∞