Asi jsem v poslední době příliš obklopen novými technologiemi a lidmi, kteří vědí, jak je používat, než abych mohl reálně hodnotit možnosti jejich aplikace pro chod veřejné správy. I tak mě ale při každé návštěvě úřadu napadá podobná otázka jako při čtení poslední zprávy o dalším průšvihu Ministerstva kultury ČR: Proč všichni bez námitek a smířeně přispíváme na systém, který se podobá webovým aplikacím v devadesátých letech? Neustále se seká, „error“ na každém druhém kroku, často neodpovídá, o uživatelském pohodlí neslyšel ani zdálky a jeho pravidlům rozumí jen hrstka nadšenců (v tomto případě nadšenců do správního práva). Právě výsledky „papírové správy“, které jsme mohli vyčíst ze závěru NKÚ o kontrole hospodaření na MK ČR v letech 2011–2013, ukazují ohromnou zastaralost státního aparátu. Elektronizace státní správy sice proběhla, ale nyní zoufale chybí software, který by byl základem pro snížení nákladů, personálních potřeb a finanční náročnosti i pro prokázání odpovědnosti za pochybení.

Nedostatky vyšly najevo při přesunu majetku do péče Státního fondu na podporu kinematografie, instituce založené pro nápravu kritického stavu českého filmu. Jak měl českou kinematografii zachránit obraz od Jana Zrzavého se zapsanou hodnotou 10 000 Kč (odhad na 2,5 mil. Kč byl vypracován až po zjištění jeho ztráty), není zřejmé – snad měla být rozmnoženina jeho Karlachových sadů dodávána jako útěcha pro neoficiální klubová kina poté, co na nich SFK vymohl autorské odměny (ano, i to je jeho poslání).

Ze zprávy také vyplývá, že i přesto, že MK vynaložilo na inventarizaci prostřednictvím externí služby přes 250 tisíc Kč navíc, šlendrián přetrval. Tyto dílčí IT zakázky mají samozřejmě největší korupční potenciál a drobí strukturální řešení. Přitom o centrálním systému pro celou státní správu, která by ušetřila těžko představitelné sumy a mohla by redukovat potřebu fyzického kontaktu občana s úřady na minimum, se mluví už dlouho. Samozřejmě můžeme vše smést ze stolu jednoduchým srovnáním se ztrátami z minulosti, se kterými se tato čísla nemohou rovnat a věc je tedy v rámci tolerance. Ale tímto přístupem kulturu nikam neposuneme. Způsob fungování ministerstva teď mnohem víc ovlivňují úředníci, jejichž přirozeným cílem je kariérní růst, a tedy kumulace moci, kompetencí, odborů apod., a dále různé spolky (např. OSA), fondy, profesní komory a politické kluby. A daňoví poplatníci tuto nepřehlednou hru o vliv tiše podporují. Dokud nevznikne tlak na radikální efektivizaci státní správy, zůstane Ministerstvo kultury takové, jaké je. Můžeme začít třeba požadavkem na kompletní přenos agendy grantových procesů do on-line formulářů, jejichž zpracování je mnohem jednodušší než zpracování tun papíru. ∞


Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.