Už vás někdy napadlo, jaké všechny účinky může mít poslech vážné hudby nebo opery? Možná vám něco říká Mozartův efekt?! A možná ne a naopak jste již viděli nějaké představení Tomáše Pilaře, který je nejmladší praktikující operní režisér u nás.

Mládí jako trumf
Jednou jsem byla na přednášce operního režiséra. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, jen kdyby nepůsobil tak mladě. Opera je přece náročná a tradiční klasická disciplína a stejně jako třeba u dirigenta, tak i u operního režiséra si představujeme jistá léta zkušeností znatelné ve tváři. Když jsem pak zjistila, že je mu 25 let a navíc na podzim nastoupil jako šéf opery v Plzni, tak jsem okamžitě zbystřila a můj obdiv nebral konce. Tomáš Pilař je asi nejmladší praktikující operní režisér u nás. Když sledujete jeho zanícený projev, máte pocit, že s jasnou vidinou své operní budoucnosti se nejspíš už narodil. A aby toho nebylo málo, tak k režii ještě soukromě vystudoval scénografii, a tak má pod palcem nejen vše, co se na podiu děje, ale i podium samotné. Tím své práci dal opravdovou komplexitu. Dosud jste se s ním mohli setkat v nejrůznějších koutech Česka a sledovat, jak osobitě reaguje na konkrétní scény a repertoár. Někdo by si mohl pomyslet, že mládí působí nedůvěryhodně a nezkušeně a divák by mohl získat jisté předsudky. Jeho věk je však největším trumfem. Díky němu totiž přesně ví, jaká je dnešní mladá generace a co jí schází a trápí a tím i jak ji přivést k opeře. Na to reaguje i ve své profesionální tvorbě. Výrazně pracuje s konceptem. Světlo a stín nejsou již jen elementy, ale tvoří znovu základní kompozici a monument. Díky tomu Pilařovy hry nesou silný emoční náboj, který ale není plochý a reaguje tak na dnešní společenskou potřebu.

Nevyhraněnost
Ale jak na to reaguje publikum? Jsou ta představení tak silná, že si našly své skalní příznivce? Opera si u nás zatím své vyhraněné fandy nenašla. „Ještě před pár lety jsem se bál, že publikum bude stárnout, ale to se naštěstí nepotvrdilo.“ dodává Pilař. Jediné, co návštěvníky propojuje je, že všichni berou operu stále jako exkluzivní zážitek, který nemáte každý den. To je způsobeno jak finanční nákladností, tak institucionalizací operních domů. A právě systém podpory divadel a kultury dle velikosti a sídelního města je kámen úrazu. Praha má jako metropole i nejsilnější scéna dost privilegované postavení a to i z hlediska dotací. Tak by nebylo od věci, kdyby právě zde vznikala i nějaká experimentálnější tvorba. Bohužel situace je taková, že představení dost zatěžují sezónní návaly turistů. Zajít si na operu v Praze jako zpestření poznávacího zájezdu se stalo běžnou záležitostí a na klasickou, nijak nevyhraněnou poptávku reaguje odpovídající nabídka. Vedle toho se menší lokální divadla potýkají s horší finanční situací. Možná i díky tomu musí svádět větší boj o své posluchače a tak jedou po moderní lince, která zaujme i diváka začátečníka. Tyto menší scény přímo čiší svěžestí a novými přístupy. Takže se můžeme těšit, co nám od podzimu nabídne plzeňská opera pod vedením Tomáše Pilaře.

Stimulace hudbou
Poslech opery nebo klasické hudby není jen záležitost kulturní poptávky nebo nějakého společenského statusu. To jsou všechno faktory, které jsou, řekněme, „externího“ charakteru. Ale mají na nás i „interní“ vliv, o kterém možná ani nevíme. Jedna z prvních věcí, kterou mě Pilař hned zaujal, byla, když připomínal, že při poslechu klasické hudby klesá člověku racio, což způsobuje komplikovanost některých děl, která vyžaduje zapojení větší části mozku. Dalo by se ale s tímto faktem nějak dál pracovat? Možná nejeden umělec se vám přizná k poslechu klasické hudby při tvorbě.

Tím ale s efekty poslechu vážné hudby nekončíme. Poměrně dobře znám je tzv. Mozartův efekt, kdy vysokoškoláci při poslechu Mozartovy sonáty pro 2 klavíry dosahovali krátkodobého zvýšení IQ, přesněji prostorové inteligence o 8 až 9 bodů, oproti kolegům kteří poslechem neprošli. Testy na emisní tomografii prokázaly, že na zpracování hudby se podílí velká část mozku. Dá se tedy mluvit o jisté stimulaci.

Testy pak byly prováděny i na mladších dětech. Děti předškolního věku navštěvovali přípravné kurzy hry na klavír, zpěvu a herectví. Ty, které se věnovaly hudebním oborům pak při testování během prvních pár let návštěvy základní školy měly o 2–7 bodů lepší výsledky v rámci stupnice Wechsler Intelligence Scale for Children (WISC). Další studie ukázaly, že studenti hudby lépe rozumí čtenému textu než ostatní, jsou emočně zdravější a lépe se srovnávají s úzkostmi. Pozitivní rozvoj za pomocí hudby je tedy plně prokázán. Proto je ve velmi vyspělých zemích, jako třeba v Japonsku nebo Nizozemsku, kladen velký důraz na hudební vzdělání. Dokonce i vedoucí velkých firem se přiklánějí k názoru, že umělecké a hudební vzdělání lépe připravuje pracovníky pro 21. století.

Z opery nebo koncertu vážné hudby si tak neodnášíme pouze vytříbený kulturní zážitek, ale i něco navíc v podobě pozitivní stimulace. Mnohem lepšího výsledku ještě dosáhnete, pokud se přímo budete účastnit například hry na nějaký nástroj oproti pasivnímu poslechu. Tak vezměte nějakého kamaráda, co třeba umí hrát na klavír a zaimprovizujte si s ním například na jednom z klavírů Ondřeje Kobzy v ulicích. Letní večery jsou k tomu jak dělané a můžu zaručit, že to bude i pro vás nevšední zážitek. ∞