Prsty sjíždím po jednotlivých zvoncích a potichu si je pro sebe předčítám. Ten, který hledám, se nachází až v druhé řadě napravo a nese jméno Karel Gott. Zmáčknu ho. Z reproduktoru umístěného nad zvonky se ozve zapraskání a poté následuje táhlé bzučení, které mi otevře vchodové dveře.

Nacházím se v typickém, pražském, činžovním domě z počátku minulého století. Projdu halou a postupně stoupám po schodech nahoru. Už vím, kam jdu. Nejsem tu poprvé. Avšak i kdybych byl, tlumená hudba v dáli mi pomůže s orientací. Secesní zábradlí mi ubíhá pod rukama. Nakonec se zastavím před polootevřenými dveřmi do bytu č. 7.

Zavírám za sebou. Bytem se rozléhá muzika přebíjená intenzivními rozhovory. Zouvám si boty, odkládám je na přeplněný botník a jen v ponožkách překračuji lidi sedící všude kolem na zemi. Kličkuji nejen mezi rukama a nohama, ale i mezi psem a hroudami sádry. Zamířím do kuchyně, ze které se line cigaretový kouř a lehce tlumené světlo pocházející ze světelné instalace zavěšené nad domácím barem. Rozhlížím se a hledám známé tváře. Nakonec skrze škvíru mezi lidmi zahlédnu kamarády. Stojí u baru a vybírají si jednu z ručně motaných kusovek. Kromě nich je nabízeno pivo za 20, víno za 25 a gin s tonikem za 40. Utíkám sem od každodenní reality.

Kdybyste tuto bytovou galerii hledali na ArtMapě, nenajdete ji tam. Ukrývá se v jednom z běžných letenských bytů. Občas ani sousedé nevědí co se děje za dveřmi bytu č. 7., a jen občasná setkání s lidmi proudícími do třetího patra jim mohou být nápovědou.


Vzkříšení undergroundu
Myšlenka bytové galerie se zrodila zhruba před dvěma roky. Atmosféra, která na akcích panuje by se dala připodobnit bytové undergroundové scéně 70. a 80. let v Československu. Étos undergroundu se přetvořil do moderní formy reagující na aktuální podněty. Dnes se již nejedná o nahrazování absence demokracie, ale o možnost svobodné seberealizace a sebeprezentace, a to bez pravidel institucionalizovaných galerií a finančních tlaků. Proto se letenská bytová galerie už od prvopočátku chtěla stát svobodným prostorem, kde budou moci vystavovat studenti převážně působící na AVU či UMPRUM. Galerie tak mapuje nejmladší pražskou uměleckou scénu. Pro naplnění všech těchto ideálů byla nutná oběť v podobě poskytnutí osobního prostoru veřejnosti. Byt č. 7 není jen dalším prázdným galerijním prostorem s bílými zdmi. Je to úkryt před světem. Kolem místa se utvořila skupina lidí, kterou pojí nejen zájem o aktuální kulturní scénu, ale také hlad po něčem nevšedním.

Prostor jako inspirace
Za celým projektem stojí Veronika s Nelou. Jsou to spolubydlící a zároveň studentky umprumky a AVU. Galerie funguje od roku 2016. Už od prvních výstav byla snaha vymazat propast mezi klasickými a novými médii. Avšak letenská bytová galerie není pouhým prostorem pro vystavování. Místo je samo o sobě živým organismem, který se přeměňuje pod rukama jednotlivých umělců, již mu vtiskávají pokaždé jinou podobu. Díky tomu se vystavovacím prostorem stala větrací šachta, nebo strop WC, na který byla umístěna jedna z videoprojekcí. Mladistvý punkový přístup podtrhuje atmosféru místa. Zde se fantazii meze nekladou.

Od počátečního nápadu došlo k vývoji, nicméně charakter akce zůstává i nadále stejný. Galerie vznikla v podmínkách užívání si momentu teď a tady a neřešení budoucnosti. Myšlenka naprosté svobody se prolnula s naší mladostí. Neklid ve třetím patře letenského bytu pokračuje a bude probíhat do té doby než ideály, které ztělesňuje, z nás vyprchají. ∞


text: Ondřej Teplý