Vidím chlapíka od hlavy až k patě v černém, s ušmudlanou tváří a umouněnou štětkou přes rameno. Kominík!, křiknu a chytím se za knoflík pro štěstí. O dvě ulice dál míjím podobně umazaného člověka, stejně nevoňavého, jen místo drátěné štětky třímá v ruce kelímek na drobné. Odvracím se a štěstí přeji spíš jemu. Dokázala bych je rozlišit umyté a nahé?

Stojím ráno před skříní a přemýšlím. Kam dnes půjdu? S jakými lidmi se setkám? Jakou roli budu hrát? A v neposlední řadě samozřejmě také: jaké má být dnes počasí? To vše totiž vede mou ruku při výběru svršků. Správně zvolené oblečení zajistí, že se po všech stránkách cítím dobře: není mi ani zima, ani teplo a neulpívají na mně pohoršené pohledy ostatních lidí. Poutání té správné pozornosti v ideální míře je totiž kumšt.

Obzvlášť mladí rebelové bojují o nalezení vlastní identity. Ve snaze vymezit se proti hlavnímu proudu a zároveň zapadnout mezi některou ze zvolených subkultur (nebo viz aktuálně používaný termín kmeny) pak paradoxně oblékají uniformu. Nejedná se o typický mundúr vojáků či vězňů, proto si často svou uniformitu nositelé stejně jiných svršků ani neuvědomují. Protože: Chci bejt jinej, ale v partě zapadnout musím, žejo.

Není všechno disco, co se třpytí
Uniformy plní v zásadě dvojí funkci: na první pohled odlišit nositele od většiny a usnadnit tak vzájemnou identifikaci a okamžité zařazení v rámci příslušné skupiny a její hierarchie. Některé poznávací znaky jsou očividné, v jiných případech může být okamžitý soud ošidný. Tak například včera. Proti mně si to vrávoravě vykračuje mladík v úzkých džínách s mnoha nášivkami, záplatami a spínacími špendlíky. Na hlavě má z vlasů pestrobarevné číro a přes ramena přehozenou odrbanou černou koženou bundu. Nechci se holedbat, ale vsadila bych své nejlepší lakovky, že můj odhad „pankáč“ čili milovník, posluchač a vyznavač hudby a stylu „punk“, byl nejspíš správný. Hned za druhým rohem si to cupitala culíkatá dívenka v pruhovaných nadkolenkách, krátké sukýnce a s lízátkem v ruce. Hlavou mi hned problesklo, že se míjím se studentkou. Takto oděná ale může vyrazit do ulic třeba třicetiletá matka dvou dětí, která školním lavicím odrostla už relativně dávno. Pouze svým vzezřením splňuje kritéria škatulky „školačka“ nebo přestárlá lolitka. V sázce o správné zařazení této paní jen podle zevnějšku bych mohla své střevíčky snadno prohrát.

Kolik už bylo natočeno filmů a sehráno divadelních představení s ústředním motivem záměny uniforem! Švejk se po koupání omylem navlékl do protivníkovy vojenské košile, Josef Abrhám se díky dobře padnoucímu obleku úspěšně vydával za vrchního, nejeden padouch se snadno dostal v nemocnici až ke zraněnému hrdinovi coby doktor v bílém plášti. Boháč v otrhaných hadrech byl vykázán z vlastní firmy, nepoznán svými podřízenými, dětmi, manželkou. Šaty jsou v tomto ohledu všemocné. Tedy šaty a jim odpovídající výraz, slovník, chování, držení těla, doplňky, úprava vlasů, obuv, u žen líčení. Na detailech záleží.

Hudba rozděluje
Některé komunity jsou v oblékání tolerantnější než jiné. Na koncert rockové kapely není třeba se nijak zvlášť připravovat, vyrazit můžete v džínách a triku, černých koktejlkách, podivovat se nikdo nebude ani nad batikovanou lněnou košilí nebo naopak korzetem a krinolínou. Pozor je ovšem třeba dávat tam, kde se striktní pravidla odívání vyžadují. Například na metalovém řádění nebo v opeře.

Hudba přes veškerou svou kouzelnou moc a povznášející sílu dokáže lidi nesmiřitelně znepřátelit. Novodobé uniformy jsou spojené právě s poslechem toho kterého hudebního žánru. Diktát hudebního žánru je neúprosný a hrozit ve fraku vás metalisti nejspíš nenechají.

Zlobil jsi?!
Perličkou je odvěká přitažlivost uniforem. Oficíři a námořníci byli pro ženy odedávna náramně atraktivní (kromě padnoucího saka a lesklých knoflíků jistě také kvůli vysokým příjmům a pelu cizince). V nabídce půjčoven kostýmů bývá sekce „sexy uniforma“, kde nesmí chybět pokojská, zdravotní sestra se sukýnkou kratší než lékařův recepis a svůdně drsná vojanda. Nemravné hrátky často s převleky pracují a hra na přísného policistu, neposlušnou školačku nebo zkaženou jeptišku už patří mezi osvědčená vzrušovadla.

Procházím znovu svůj šatník a říkám si, že i osobní módní styl je svého druhu uniformou. Ačkoli nakupuji ve stejném obchodě jako moje kamarádka, máme každá vlastní vkus, který nás odlišuje od té druhé a od všech ostatních. Odstrkuji už páté ramínko s košilí v odstínech světle až tmavě zelené a ptám se: Co ještě je a není uniformou? A co si teda, zatraceně, vezmu konečně na sebe?!?