Ve čtvrtek 21. června byly ulice Prahy libozvučnější než obvykle. Po roce opět přivítaly pouliční muzikanty, kteří svými nástroji zahráli na počest hudbě.

Den letního slunovratu pro Svátek hudby stanovil už před třiceti lety francouzský ministr kultury Jack Lang a během následujících let se z něj postupně stala globální událost, která se slaví každoročně ve více než 110 zemích a 430 městech. Ulice oživují muzikanti, akrobaté, tanečníci a další performeři neboli buskeři, jak se pouličním umělcům v anglofonních zemích, kde jsou tato vystoupení obzvláště oblíbená, říká. Akce je neorganizovaná a může se jí zúčastnit naprosto každý. Omezené nejsou žánry ani výkon. Vystupují jak amatéři, tak profesionální umělci, a protože Svátek hudby je neziskový, veškerá produkce je zdarma. Je jen na kolemjdoucích, zda ohodnotí představení potleskem nebo něčím pěkným žlutým z kapsičky.

Co je dovoleno, to zevšední
Letos bylo buskerů v ulicích Prahy sice více než v jiné dny, přesto ale méně, než sami čekali. Důvodem nemohlo být počasí, které se vydařilo do pozdních večerních hodin. Věřím, že ani fotbalové utkání. Možná to byla paradoxně legislativa, která busking od března letošního roku oficiálně povolila. Třetí pražské hudební setkání se tak uskutečnilo v poklidném duchu a posluchač si na pár hodin mohl připadat jako hledač pokladu. Hráče bylo poskrovnu slyšet Na Příkopě, v Celetné, na náplavce a v dalších nejoblíbenějších místech. Na Kampě jsem jich ale oproti účasti z minulého ročníku v pět, stejně jako v devět večer, našla sotva dvě skupinky. Kluci z Dobrý party, kteří na Kampě hráli na kytary známé šlágry, byli zklamaní účastí a na předešlý rok vzpomínali s očekáváním stejně vydařeného setkání letošního. Těch 470 účastníků, které předpovídala sociální síť, jsem za celé odpoledne po Praze tedy opravdu nepotkala. Za pouliční muzikanty jsem chtěla považovat i hráče u Národního divadla, kteří mi ale řekli, že buskeři nejsou a že od sedmi hrají na Karlově mostě. A to je právě místo, které jedna z výjimek legislativy buskerům zavřela.

Vzorkovna ožila undergroundem
Po povzbuzení zájmem alespoň těch několika hráčů na Kampě jsem před desátou hodinou zamířila do Vzorkovny. Klub se od osmé večerní stal oficiálním místem afterparty. A pozor – celý večer pro blaho muzikantů nekuřáckým, což jsem vzhledem k běžné povaze podniku s radostí přivítala. S nahlédnutím do prvního okna jsem se začala těšit na návrat do dřívějších let undergroundu, které mi pohled bezprostředně evokoval. Na pódiu se tísnilo větší množství hráčů, než na jaké bylo vzhledem ke své velikosti zvyklé. Každý chtěl přispět svými tóny k nespoutanému jamu. Kdo nehrál, tancoval. A kdo netancoval, žil okolním děním. Prostor semkl jedince v jeden celek a čas zde nabýval naprosto relativních hodnot. Atmosféra byla intenzivní. Škoda jen, že muzikanty na Svátek hudby nelákala ulice, ale separovali své umění v interiéru a učinili z něj spíše komorní oslavu než potěšení pro kolemjdoucí. Celá akce tak skončila v časných ranních hodinách alespoň symbolicky – přímo vedle nejvyhlášenější pražské policejní stanice.