Jsme kulturní národ, že jo, máme Muchu i všechny ty romantické melodie Dvořáka a Smetany, Praha je toho všeho matičkou. Ovšem právě na jejích ulicích bylo do roku 2012 možné jen velmi omezeně provozovat pouliční kulturu. S tou se do pražských ulic vrátili i nejrůznější umělci, od mimů přes živé sochy až po muzikanty, a znovu tak oživují místní ulice i uličky, podloubí či parky.

Hudební svět je již pár let v krizi, respektive je v krizi už hodně dlouhou dobu, nicméně teď se k té morální přidala i krize finanční. V roce 2012 poprvé po třinácti letech vzrostly příjmy z prodeje desek, a to především díky placenému stahování. Busking stojí na opačném pólu než masový hudební průmysl. Avšak někdy se i tyto dva světy protnou. Stalo se tak například u australského hudebníka Dub FX, Johna Butlera, Edith Piaf nebo Radůzy. Na ulici se dá narazit na celou řadu zajímavých umělců. Je to přeci jen ta nejjednodušší cesta, jak lidem prezentovat svou tvorbu. Prostě vezmete partu kamarádů s nástroji, performerů nebo třeba žonglérů a jde se ven. Pouliční umění navíc dokáže v některých svých formách to, co umění, které je zasazené do pevných struktur, neumí. Díky kontrastní povaze dvou prostředí, kde na jedné straně je městský život se svými svébytnými pravidly, a na druhé je tu busker, jenž s cílem pobavit svou tvorbou vytrhává člověka z „běžného“ městského stereotypu.

Ještě před několika lety bylo v Praze hraní na ulici výrazně ztíženo vyhláškou. Podle ní si buskeři mohli vybrat jedno ze tří míst, na nichž se v centru smělo hrát, vyplnit několik formulářů (mimo jiné napsat seznam hraných písniček, určený pro Ochranný svaz autorský), poté čas své případné produkce vypsat do úředního rozvrhu a počkat přibližně dva týdny na vyjádření úřadu. Tím ovšem příprava pouličního umělce na vystoupení nekončila. Pokud byla totiž jeho žádost úspěšná, musel zajít znovu na úřad pro povolení a zároveň zaplatit poplatek. Není proto překvapením, že většinu potencionálních buskerů tohle podivné kolečko odradilo. Jaký to rozdíl v porovnání se situací pouličních umělců v Polsku, Francii či Německu. Dalibor Zíta, jeden ze zakladatelů iniciativy BuskerVille, která se snažila navrátit busking do pražských ulic, k tomu dodává: „Když jsme byli posledně buskovat v Německu, tak mě těšilo, jak se tam lidé k sobě chovají ohleduplně. V Drážďanech je dokonce ulice, na níž se večer chodí lidé bavit a vyloženě čekají na muzikanty, kteří tam přijdou zahrát. A to se ta ulice nachází v rezidenční čtvrti.“ Rozdíl mezi naším a v tomto případě německým pojetím či chápáním využití veřejného prostoru dobře ilustruje další historka, v které Dalibor popisuje, jak spolu se svou kapelou po návratu z buskování po Německu přijel zpět do Prahy a poté, co šli všichni večer do parku ke Karlovu náměstí ještě si zahrát, se zanedlouho objevila policejní hlídka, jež je z parku i s nástroji vykázala kvůli rušení nočního klidu. Z místa, které sousedí s hlučnou hlavní silnicí a kde akustické nástroje nemohou být hlasitější než přilehlá komunikace. Symbolicky tuto událost uzavřel sám policista, který skupinu z parku vyhazoval, když s nadsázkou pronesl větu: „Tady jste v Čechách, tady vadí každému všechno.“

Testovací rok
Po výměně radních na podzim roku 2011 měla koordinaci Komise pro veřejný prostor na starosti Alexandra Udženija. Komise následně rozhodla o plošném povolení buskingu. Tzv. „testovací rok“ trval až do roku 2013. Odhodlání iniciativy dobře dokumentuje vystoupení písničkářky Iamme Candlewick, jež sama jen s kytarou prezentovala zhudebněné požadavky iniciativy BuskerVille přímo na pražském magistrátu při zasedání zastupitelstva v napjaté atmosféře, která tou dobou, na podzim roku 2011, na radnici panovala.

Po zavedení nových podmínek pro buskery ovšem nastaly problémy v momentě, kdy se do praxe uvedly nejednoznačné formulace z úředního nařízení. Některé stanovy totiž měly formu pouhých doporučení a nebyly formálně zcela závazné, jednalo se například o míru hlasitosti buskerů či délku vystoupení prováděného na jednom místě.

V Melbourne, Berlíně, Paříži nebo kolébce buskingu, Dublinu, nestojí pouliční umění mimo hlavní kulturní proud daného místa, ale přirozeně s ním koexistuje a spoluutváří sílu veřejného prostoru.

Busking na rozcestí
Po dvou letech, jež proběhly především ve znamení značné volnosti oproti letům předchozím, nastává období, v němž se bude magistrát snažit o další regulaci buskingu. Je otázkou, komu vlastně pouliční umění v Praze vadí. Když se Zíta vydal spolu s kolegou z iniciativy BuskerVille přímo mezi rezidenty Prahy 1, narazil nejprve na fakt, že za hodinu hledání nemohli v centru nikoho místního najít. Po hodině nakonec našli dva obyvatele Prahy 1, kteří shodně tvrdili, že jim pouliční umění nevadí. „V Celetné ulici nám v podnicích říkali, že když jim někdo hraje tři hodiny u dveří obchodu, tak jim to vadí, ale jinak nikdo z oslovených neměl s pouličním uměním problém.“ Spíše než o hluk jde tak o naše chápání veřejného prostoru jako takového. O to, jak se jako společnost postavíme k veřejnému prostoru, s kterým můžeme esteticky pracovat a jenž nemusí být jen prázdnou kulisou naší společnosti.

V současné době se pouliční umění v Praze nachází na dalším rozcestí. Hledá se nejpřijatelnější řešení pro obě strany. Poněkud bizarně působí jen myšlenka, podle níž by pouliční muzikanti měli jít na přehrávky před zkušební komisi, jež by určila, zda na ulici hrát mohou, či nikoliv. Schůdnější se zdá návrh na určení časového limitu, který by vymezoval, jak dlouho může busker na jednom místě hrát. Řešením by mohly být i tzv. hlukové zóny, rozdělující místa v Praze podle toho, jakou míru hlasitosti vystupování pouličních umělců snesou. A podle stejného klíče by se rozdělovaly hudební nástroje dle intenzity zvuku, aby se nestalo, že do stejného pytle bude dáváno vystoupení mimů a produkce například hráče na dudy. Je tedy potřeba mít nastavené limity, jež nebudou bránit přirozenému rozvoji pouličního umění a zároveň nebudou vadit běžnému životu ve městě.

Jak se k podobným tématům postaví oficiální autority a jak moc se nechají ovlivnit zájmy určitých skupin, leccos napoví o stavu demokracie u nás. Zda si vážíme nabytých svobod a umíme s nimi nakládat, či naopak. Protože buskování je projevem svobody, projevem lidského ducha. Snáze se leckdy smiřujeme s přeměnou Václavského náměstí na Disneyland, světelným smogem či všudypřítomnou reklamou. Bylo by naivní tvrdit, že tvorba každého pouličního umělce má odpovídající míru kvality. Je to ale problém, který se dá ve většině případů řešit domluvou, aniž by na výjimky musela doplácet celá skupina pouličních umělců. Buskeři jsou duší města. Našeho města. Nenechme si ji znovu pohřbít a učme se s nabytou svobodou i jejími atributy zacházet tak, aby nám život dělaly příjemnějším. Učme se nazírat na věci s lehkostí a pochopením. ∞