Spolu s příchodem babího léta utichá festivalová sezona – za sebou nechává prázdné stage, hory odpadků, jednorázových outfitů a tisíce fotek na Instagramu. V klubech se mezitím znovu rozsvěcují světla a hudba se vrací zpět do popředí.

Colours of Ostrava, Rock for People, Metronome nebo Beats for Love se předhánějí s headlinery a cílením na co nejširší publikum. Rock for People si vybudoval monopol u ro-ckových fanoušků a letos lákal na Slipknot, Sex Pistols, Fontaines D.C., navrácené Linkin Park či Guns N’ Roses. Kampaně na takové festivaly startují už rok dopředu a postupně odhalují vizuály i headlinery. Reklamy útočí ze všech stran – z billboardů, tramvají, ze zastávek i sociálních sítí. Po konci sezony ale jako by se po nich slehla zem.

Open-air koncerty mají své kouzlo. Když se však podíváme na starší akce, působily mnohem víc jako oslava hudby a interpreta, nejen jako barevná podívaná, jejímž hlavním cílem je přitáhnout pozornost. Festivaly přitom mají sílu představit i interprety, které by publikum jinak minulo. Kratší sety jsou pro kapely příležitostí dostat hudbu k lidem, kteří původně přišli na někoho jiného.

A to vše je jen české měřítko. U obřích akcí, jako jsou Coachella, už je cítit, že se z hudební události stává spíš věc prestiže a přehlídka influencerů než setkání s cílem poslechu hudby.

Blízkost a komunita: podzim v klubech

Na malém prostoru klubu se setkává větší koncentrace hudebních nadšenců. Blízkost k interpretovi i publiku vytváří pocit komunity a skutečného setkání. Dramaturgové tu mají volnější ruku: místo honby za největšími jmény mohou objevovat nové žánry a dávat prostor začínajícím umělcům, ať už domácím, nebo zahraničním. Hudba je tu vždy na prvním místě – teprve potom přichází vše ostatní.

S podzimem začíná klubová sezona, která se oproti festivalům drží vlastního konceptu a necílí na davy, ale na lidi, kteří chtějí hudbu opravdu poslouchat. Kluby nabízejí prostor k setkávání s podobně laděnými fanoušky, možnost potkat interpreta napřímo, odnést si merch nebo desku. Zatímco pro rozběhnutější kapely je výhrou být na festivalovém line-upu, v klubech vzniká prostor hlavně pro ty, kteří si svou základnu teprve hledají.

Pražské Roxy je synonymem divokých devadesátek i ikonou dnešní klubové scény. Kromě hudby se zde v Galerii NOD odehrávají výstavy, autorská čtení či divadelní představení. Hudební dramaturgie odráží současné trendy nezávislé scény, podporuje komunity, mikroscény i umělecké školy. Kluby tak stojí na žánrové rozmanitosti a komunitní energii.

Hudební introverti a extroverti

Přestože se festivaly a kluby liší přístupem, atmosférou i výsledkem, cílová skupina je podobná – mladí lidé mezi 18 a 35 lety, většinou s vyšším vzděláním, aktivní na sociálních sítích. Právě online se jejich zkušenost často završuje: Rock for People má přes 239 tisíc sledujících, během festivalového týdne narostl počet fanoušků o 20 tisíc a příspěvky zasáhly až 22,5 milionů uživatelů po celém světě.

Festivaly se zároveň snaží pracovat i se svou ekologickou stopou – od třídění odpadu přes gastroodpad až po větší podíl veganských a lokálních jídel. Festivaly se ve svém programu snaží oslovit i různé cílové skupiny – od dětí prostřednictvím rodinných či dětských zón a programů pro mladší publikum až po seniory, kterým bývají určeny třeba koncerty lokálních cimbálovek.

Je to jako rozdíl mezi hudebními extroverty a introverty: festivaly zosobňují konzum a touhu po zážitku spolu s co nejvíce lidmi, zatímco kluby kladou důraz na blízkost a hudbu samotnou.

Zážitek vs. prožitek

Festivalová dramaturgie se často řídí požadavky sponzorů a honbou za velkými jmény. Zážitek se měří návštěvností, velikostí stage a dosahem na sítích, zatímco realitou zůstávají fronty a prázdné areály po zbytek roku.

Oba světy – festivaly i kluby – fungují paralelně, ale přinášejí naprosto odlišné zážitky. A možná právě v malých sálech lze zaslechnout to, co by pod nánosem světel a decibelů festivalových areálů zůstalo neslyšitelné. To, co zde zaslechnete, se nedá zachytit do krátkého reelsu – ale v člověku zůstane mnohem déle a hlouběji.

text: Barbora Pavlů