Ana-Cristina Leonte je jedním z múzických pramenů Rumunska, jenž dodává život tamní hudební scéně. Nepopiratelné vysokoškolské zázemí v jazzu se v její hudbě mísí s vlivy hip-hopu, d‘n’b, dubu i trip-hopu, které přicházejí chronologicky i retrospektivně. Vedle své hudební iniciativy coby A-C Leonte se v minulosti věnovala i dalším projektům, které spojovaly nadšené muzikanty a na zajímavých místech vytvářely hudební zážitky, které s jejich účastníky i diváky zůstanou alespoň malým kouskem napořád. Kde se tyto projekty již stávají minulostí, objevují se nové a A-C Leonte tento vývoj sleduje z pozice pozorovatele, který se nebojí přijímat věci tak, jak přicházejí.


Většina tvých textů s podpisem A-C Leonte je v angličtině. V čem by byly jiné, kdybys zpívala ve svém rodném jazyce?
Původně jsem začala psát anglicky, aby byla moje hudba přístupnější v zahraničí. Když jsem ale konečně v zahraničí hrála, lidé byly z rumunštiny nadšení. Přestože nerozuměli tomu, o čem text je, cizí jazyk pro ně byl zajímavý a v hudbě nebyl překážkou. Jako učitelku zpěvu mě také baví sledovat, jaký vliv mají jednotlivé jazyky na zabarvení našeho hlasu. Když tedy zpívám v rumunštině, specifika tohoto jazyka se přenesou do samotného charakteru tvorby tónů. A to platí i u ostatních jazyků.

Jaký máš vztah se svými texty?
Když je někdy poslouchám, připadají mi jako něco mnohem vyššího, než jsem já sama. Jako bych v té správné chvíli, stavu mysli a s otevřeným srdcem byla schopna napřímo přijímat pocity a nechat je přelévat do hudby a textů, které vznikají. Některé texty zpětně vnímám jako sdělení pro mé budoucí já. Jindy je vnímám jako něco ne pro mě, ale jako něco, co disponuje příjemnou univerzálností. Když jsem například pracovala na svém druhém albu Angel Minus Wings, nacházela jsem se v takovém aktivistickém, agresivnějším stavu, který se postupem času společně se mnou uklidnil. Vzala jsem si za své dělat vše s laskavostí a takové chování dál pěstovat.

Ve tvém posledním albu Dream House se v několika písních objevuje téma změny. Procházela jsi tou dobou nějakou výraznou změnou?
Nechala jsem se v té době inspirovat vlastními zkušenostmi. Šlo především o milostné příběhy. Ale někdy inspirace nepřichází chronologicky, ale můžou ji přinést i vzpomínky, které se nám vracejí. Jestliže ale například v Reveries zpívám „Don’t you cry for things you cannot change“, dnes mi to přijde jako příliš dramatický či sentimentální postoj. Můj pohled na svět se za tu dobu o něco proměnil. Nyní jsem přesvědčena, že bychom se měli více soustředit na přítomnost a přijímat věci tak, jak přicházejí, nesnažit se vynutit změnu. Někdy mi ale připadá, jako bych znovu a znovu dělala ty samé chyby. V životě jsme zažili řadu lekcí, kterými jsme si ale neprošli až do konce. A ty se nám potom vracejí, dokud je neprožijeme celé a do hloubky. Pokud tedy něco uděláme jen povrchně, bude se to vracet, dokud to neuděláme správně. Učení nikdy nekončí. Jen se mění naše perspektiva.

Ve tvé hudbě se mísí vlivy jazzu a elektroniky. Jak bys hudebně popsala svá alba Angel Minus Wings a Dream House?
Šlo o celkem přirozený umělecký vývoj. První album vzniklo, když jsem na Národní hudební univerzitě studovala jazz, hrála jsem hodně na housle a v orchestru. Album tedy vycházelo z jazzové tradice, ať už jazz znamená cokoliv. Druhé album Dream House vzniklo v přímé spolupráci s mým bubeníkem Tavim Scurtuem, který mě seznámil s možnostmi elektronického skládání hudby. Šlo tedy o opak toho prvního – je velmi elektronické, a přestože mělo živé bicí, šlo spíše o experimentální nahrávku. Poté jsme dál hráli s jazzovými kapelami. Kdybychom měli nahráno vše, co v té době vzniklo, vydalo by to na několik alb. Poslední album Dream House je takovou konjunkcí všech našich projektů. Všechno se to dalo dohromady i s mým saxofonistou, který se vyžívá v elektronické hudbě, ostatně stejně jako i já. Na střední jsem hodně poslouchala drum and bass. Velká část naší hudby nicméně existuje jen v živých vystoupeních. I v červnu v Praze budeme hrát řadu nových věcí.

Jaké bys jmenovala své oblíbené současné jazzové umělce?
Přemýšlím, jestli interpreti, co mě právě napadají, patří vlastně pod jazz. Co se vlastně dnes považuje za jazz? Mám ale ráda UK jazz, poslední album od Nubiyan Twist Freedom Fables mám naposlouchané skrznaskrz. Oblíbila jsem si také třeba High Heart od Bena Wendela.

Zmínila jsi, že spousta tvé hudby není nahraná. Plánuješ vydat nové album?
Opravdu doufám, že ano. Všimla jsem si, že sám také děláš nějakou hudbu, víš tedy, že dát dohromady celé album je dost náročný proces a velká investice. Zabere to dost času, práce i financí. Ale moc rádi bychom něco zvěčnili. Minulý rok jsme vlastně nahráli všechnu naši novou hudbu při našem živém vystoupení, nahrávky tedy existují. Na obzoru ale máme hudební projekt s bukurešťským orchestrem, takže to by mohl být další krok k nahrání něčeho nového, či k použití něco staršího pro nahrávku ve velkém složení. Nevím, jak je na tom Praha či celá česká hudební scéna, ale přijde mi, že už tolik lidí neposlouchá celá alba a všechno je strašně rychlé – tady singl, tady hit nebo jednominutové instagramové video. Jako takový fastfood hudebního průmyslu.

Mám za to, že v Česku je poměrně silná komunita lidí, co si užívá brouzdání novou hudbou a opakovaného poslechu alb v celé jejich délce a nebojí se komplexněji zaměřit na konkrétní interprety, o kterých si rádi i něco přečtou. Čím víc o něčem člověk ví, tím víc to dokáže ocenit. Dost tomu tady pomáhá i silně zastoupená hudební žurnalistika.
Tak jo. Musíme se k vám přestěhovat. Ale něco na tom bude. Když jsem chvíli pobývala v Portugalsku, lidé reagovali velice nadšeně a divili se, že nejsem ultra slavná.

Napadá tě nějaký specifický žánr či typ hudby, který jsi ještě nikdy nezkoušela, ale vždy jsi něco takového chtěla vytvořit?
Hm. Asi mě nenapadá nic konkrétního, co jsem ještě nesložila, ale chtěla bych, protože doposud když jsem něco chtěla udělat, tak jsem to udělala, aniž bych se vědomě soustředila na konkrétní žánr. Vždycky jsem byla na hudebním průzkumu, někdy se to možná promítlo až do přílišné eklektičnosti. Teď se ale už snažím přijímat všechnu hudbu a lidi, se kterými se setkám. Je tu ale jeden projekt, co jsem vždycky chtěla vyzkoušet a který jsem zrealizovala až teď na jaře při pobytu v Portugalsku. Nešlo ani tolik o koncert, spíš obřad či spíše o takovou hudební kontemplaci, meditaci. To bylo fajn a ráda bych se k tomu někdy vrátila, až bude ten správný čas.

V červnu vystupuješ v Praze na United Islands of Europe. Zcela upřímně – co tě k tomu v tuto chvíli napadá? Jak se ohledně toho cítíš?
Jsem zvědavá! V Praze jsem byla jen jednou, a to se svým saxofonistou, který je zároveň mým životním partnerem. Praha pro nás byla taková Paříž, protože jsme se v ní do sebe zamilovali. Sweet story. Na žádný most jsme nedávali zámek s našimi jmény, ale náš vztah trvá až doteď. Jsem tedy zvědavá na Prahu i na festival United Islands. Slyšela jsem, že na něm budou i další umělci z východní Evropy. Těším se na ně, na lidi z Prahy i na její vibe. A poznat i tu skvělou komunitu lidí, co stále poslouchají celá alba.