Nic není zvláštního na tom, že se poezie snaží (a možná se vlastně vždy snažila) zachytit do veršů neslábnoucí proudy všednosti obyčejného života a transformovat je do veršů, které z nich vytvářejí cosi výjimečného.

Stejně tak to platí i v případě sbírky A na stromech les, se kterou debutoval mladý básník Adam Hošek, v jehož textech se i z cesty na vlak nebo z vyprázdněného rozhovoru s otcem může stát dobrodružství. Stačí jen skutečně pozorovat a představovat si, a to i ve stínu nonsensu.

Básně bez pravidel
Zajímavostí je, že ke vzniku této sbírky dala impuls sama Hoškova alma mater, a to Univerzita Palackého v Olomouci, v jejímž vydavatelství byla publikována. Adam Hošek studuje českou filologii a historii na filozofické fakultě, ale také se v tamní literární soutěži dohromady čtyřikrát umístil na předních pozicích, z toho třikrát se jednalo o první místo. Možná tyto úspěchy pramení z autorovy schopnosti sledovat zdánlivě nepodstatné situace a líčit je jako velké dějiny malého člověka, někdy se tak děje pod vlivem ironie, jindy naopak autor disponuje představivostí dítěte. Co na sbírce razantně zaujme, je fakt, že básně nemají přesně stanovenou jednotnou formu a řád, například jednou autor pracuje s volným veršem, pak s rýmem, a také zde není dodržováno psaní velkých a malých písmen či interpunkce. Texty jsou značně hravé díky užití nonsensu, který se mísí s chladnou věcností.
Naprosto vystihujícím příkladem těchto jevů je hned první, ale také nejdelší báseň této sbírky s názvem Městem chodí leopardi (str. 5), kterou lze nazvat A na stromech les v kostce, neboť se zde společně objevující celým dílem rezonující témata, a to obyčejný okamžik přetavený v dobrodružství, vztah muže a ženy, cykličnost a autoreflexe. Stavební jednotkou se zde stává však zdánlivě nepodstatný moment, kterým báseň končí i začíná: „stál jsem na nádraží a zahlídnul spolužáka / čekal pár metrů ode mě na jiným nástupišti / přišel jsem k němu/ psal zrovna esemesku nechtěl jsem ho rušit / jen tak jsem stál vedle / a čekal jsem až dopíše a vzhlídne a všimne si mě a zeptá se/ mě co tady dělám.“ Dále se báseň rozvíjí v autorovo napínavé putování městem, při kterém je akcentováno pouto se ženou: „hledali jsme ho / chodil v noci městem/ lovil na střechách leoparda a pod pultama žáby / a na stromech les/ … / rozkoš ti tekla po stehnech / plakala jsi štěstím / vedle v pokoji / mi rostly plece.“

Abstrakce i věcnost
Podobně, ale bez nonsensu, s notnou dávkou věcnosti, Hošek coby nejen pozorovatel, ale také spolutvůrce „malé story“ přistupuje s citlivostí k banální návštěvě kavárny v básni Dýška nedávám (str. 24): „rád chodím do kaváren / kde jsou hezký servírky / představuji si / jak by se asi tvářily kdyby věděly / co si představuju / ale nemrkám / nesměju se / dýška nedávám.“ Naopak pro změnu minimalistická báseň s názvem Koncert (str. 45) je dobrým příkladem Hoškova abstraktního vyjadřování ve fragmentech: „sotva kapka / sotva nota / do žulových kůstek / před výlohou v řeznictví…“ V tomto případě pak jde o hru básníka s čtenářem, kterému je na rozdíl od jiných básní dáno málo indicií k přiblížení se významu a spíše jde o vyvolání otázek. S něžnou ironií a opět ve vleklém proudu obyčejného, byť svátečního dne se Hošek na rozdíl od tohoto typu veršů otevírá čtenáři v básni Vánoce (str. 37): „každý rok se takhle sejdeme / říkáme stejné věci / stejným tónem / stejnými slovy / stejné věci / bojím se / že jednou je z nás / bude muset něco vyrvat.“
Celá sbírka A na stromech les tak osciluje mezi vstřícným sdílením autorových dojmů, myšlenek a prožitků a nehmatatelných sdělení, jejichž smysl zná jen sám autor. Zároveň ona různorodost básní může po prvním přečtení působit jako rozmařilá roztříštěnost, kterou však spojuje banalita všednosti.

Adam Hošek: a na stromech les
Vydavatelství Univerzity Palackého
Olomouc 2019, 80 stran