Fascinace kvantovou fyzikou, vesmírem, fraktály i kaleidoskopy se zrcadlila v myšlení a tvorbě Bohumily Grögerové. Česká spisovatelka, experimentátorka a překladatelka, která téměř padesát let spolupracovala s Josefem Hiršalem, by 7. srpna 2021 oslavila sté narozeniny. A právě k této příležitosti připravila kurátorka Hana Nováková výstavu Setiny. Ta příběh nejen výstavy, ale i ten osobní přátelský s Bohumilou Grögerovou, otevírá v následném rozhovoru.


Vystihla byste jen pár slovy gró tvorby BG, které vás, ještě jako studentku, natolik oslovilo, že jste se její tvorbě následně začala dlouhodobě věnovat? Měla jste možnost trávit s BG při natáčení dokumentu o ni množství osobního času, čím vás dokázala překvapit čistě lidsky?
Tvorbu Bohumily Grögerové jsem znala dávno před svým studiem na FAMU. Fascinovala mě neostentativním polyglotismem, bezprecedentním smyslem pro slovní humor a situační absurditu, rafinovanou výstavbou textů, hravostí, prolínáním reálného/biografického s fantaskním. Když jsem se ji rozhodla v rámci zadání školního cvičení „portrét“ filmovat, stalo se něco, co zdaleka není samozřejmostí: obdivovaná spisovatelka, tehdy 87letá paní, byla živým pokračováním svých knih. Vůbec se neopakovala, smysl pro humor i smysl pro smysl měla naživo úplně stejný jako v textech. Rychle jsme se sblížily – a naše přátelství přirozeně trvalo i poté, co byl film Vidím Tě ve slovech, která nevidím hotov. Loni jsem si uvědomila, že by se Bohunka v roce 2021 dožila sta let. Chtěla jsem pro ostatní připomenout a oslavit odkaz téhle výjimečné autorky; jako její blízká kamarádka jsem to vlastně nemohla neudělat.

Hana Nováková (* 1978)
je dokumentární režisérkou. Natočila filmový portrét Bohumily Grögerové Vidím Tě ve slovech, která nevidím (2013). Vystudovala katedru Dokumentární tvorby na pražské FAMU, Bengálštinu na FF UK a titulem PhD. zakončila Etnozoologii v doktorském mezioborovém programu FF UK/ PřF UK. Dlouhodobě se zabývá tématy odcizení lidí od přírody a přirozeného prostředí, ochrany divoké zvěře, neokolonialismu či jazyka a užívá žánru filmových černohumoristických esejí.





Výstavu Setiny jste ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví připravila k nedožitým sta rokům BG. Tuto básnířku, ale i autorku rozhlasových her jste portrétovala už skrze filmové médium, nyní jste ji vykreslila skrze nejrůznější osobní artefakty i audiovizuální instalace prostorově. Co výstava divákovi přináší?
Bohumila Grögerová byla, přinejmenším tou částí svého díla, která se věnovala tvorbě a popularizaci experimentální poezie, dobře známou osobností světového konkretistického hnutí. Ti, kdo se o tento literární směr v zahraničí zajímají, ji z různých antologií experimentální tvorby 60. let znají dodnes. Jako polyglotka tehdy nepotřebovala být překládána; sama plynule tvořila a komunikovala v několika jazycích. Určitým paradoxem je, že u nás v Čechách není dodnes nijak masově známá. Navíc velká část těch, kdo o ní vědí, ji zná coby „tvůrčí i životní partnerku Josefa Hiršala“, což je poněkud zjednodušující pohled a nálepka, protože významnou část svého díla vytvořila bez něj.

Výstava je určena širokému českému publiku a je koncipována tak, aby přiblížila osobnost BG skrze běžně nepřístupné a nedohledatelné artefakty; to vše pokud možno neškolometskou formou, k nimž mají literární výstavy tendenci sklouzávat. Výběr textů z knih BG, celoživotní seznam četby, soukromá kartotéka kuchyňských receptů, kartotéka výpisků z knih či korespondence s nejbližšími přáteli, kteří byli zároveň významnými českými umělci a literáty, by měla v těch, kteří Bohunku před návštěvou výstavy Setiny neznali, probudit touhu seznámit se s jejím literárním dílem. Těm, kdo na výstavu jdou právě proto, že tvorbu Bohumily Grögerové znají, nabízí nahlédnutí do její tvůrčí dílny a do kontextu, z nějž vzešly jejich oblíbené knihy.

V roce 2013 jste režírovala krátkometrážní dokumentární snímek Vidím Tě ve slovech, která nevidím, který je filmovým portrétem BG. Jak dlouho předtím jste BG znala, jak jste se na natáčení připravovala?
S Bohunkou jsem se naživo poprvé setkala až kvůli natáčení školního filmového portrétu. Tehdy už hodně špatně viděla i chodila; řekla mi, že už by raději nic netočila. Byly jsme si ale natolik sympatické, že k natáčení svolila hned při mé první návštěvě, ale jen pod podmínkou, že nebudu mít filmový štáb a budu vše zaznamenávat sama. Tato podmínka předurčila povahu výsledného materiálu: jednak ho bylo mnohem víc, než kdyby mé návštěvy probíhaly se štábem, a jednak byl mnohem intimnější. Kromě našich setkání jsem nikoli četla, ale vyloženě studovala všechny její knihy. Snažila jsem si pro sebe pojmenovat principy a postupy, na nichž jsou vystavěné – a kladla si otázku, jak je „přeložit“ do formy filmu, aby měl stejně rafinovanou stavbu, jako Bohunčiny texty.

Je časté, že k vzájemné blízkosti inklinují osobnosti podobně citlivé a tvůrčí – byl takový vztah právě mezi Bohumilou Grögerovou a Josefem Hiršalem?
Josefa Hiršala už jsem bohužel osobně nezažila a jeho osobnost znám jen z vyprávění. Přátelé o jejich společné tvorbě říkávali, že „Grögerová dodá grund a Hiršal glanc“. Týkalo se to nejen společné překladatelské práce, kdy BG připravila doslovný překlad, který pak společně cizelovali. BG o Josefu Hiršalovi prohlašovala, že pro ní „byl přesný“; byl přesně tím, koho potřebovala. Nebyla si jistá, že by bez něj kdysi vůbec začala publikovat a že by netvořila pouze do šuplíku.

Jak byste krátce vystihla sbírku Bohumily Grögerové Rukopis, která v roce 2009 obdržela i cenu Magnesia Litera?
Rukopis je kniha z období, kdy se Bohunce rapidně horšil zrak, což pro vášnivou čtenářku, spisovatelku a překladatelku musela být nejspíš nejtěžší životní zkouška. Nedokážu být ve svém hodnocení té knihy neosobní: ačkoliv získala Magnesii a nejspíš dostala Bohunku do povědomí širší čtenářské obce, je to moje nejméně oblíbená z jejích knih. Ne pro své nesporné literární kvality, ale pro obsah. Když máte někoho rádi, tak byste si pochopitelně přáli, aby ten člověk byl ušetřen těžkých situací. Z mého subjektivního pohledu se to s Rukopisem má tak, že „čert vem literární cenu i proslulost; kéž by Bohunka takovouhle knihu nikdy nemusela napsat a mohla být zkušenosti ztráty zraku ušetřena“. Byť nutno dodat, že v té zkoušce neuvěřitelně obstála.

Blízkou přítelkyní BG byla také Adriena Šimotová. Ta jí věnovala dílo Židle, jež bylo pro BG symbolicky důležitým a osobním dílem. Jaká sbírka, či konkrétní báseň, je pro vás něčím vyčnívající, oslovující, stěžejní?
To je v kontextu výstavy Setiny roztomilá otázka. Texty, které jsou pro mě „vyčnívající, oslovující, stěžejní“, jsou právě ty, s nimiž se setkává divák v expozici výstavy. Není tam jediný, který bych zcela autokraticky nevybrala sama. Mám-li ale výběr dál zúžit, tak texty, které mě zasáhly kdy nejvíc, tvoří ve výstavě Bohunčiny vlastní „kurátorské“ komentáře k jednotlivým místnostem s pracovními názvy láska – tvorba – zrcadlení – proměna – smrt – samádhi; a dále „neviditelné“ texty psané bílou na bílé na záslepkách chodeb, které se divákům zjeví až po nasvícení baterkou. Hodně osobní je pro mě ještě příběh seznamu četby. Jeho originál a tehdy jediný „výtisk“ mi darovala Bohunčina dcera Míša Jacobsenová po Bohunčině smrti. Když máte seznam téměř všech textů, které utvářely/utvořily někoho, koho jste znala, říká vám to o tom člověku strašně moc. Věděla jsem, že si tenhle poklad nechci nechat pro sebe. Teď je jím oblepené schodiště letohrádku Hvězda a tvoří jakousi pomyslnou páteř celé výstavy.

Setiny
Letohrádek Hvězda (Obora Hvězda, Praha 6)
17. 6.—31. 10. 2021