Literatura dostala své muzeum

V pražské Bubenči se 18. října otevřela bývalá Petschkova vila, ve které se návštěvníkům zpřístupnily sbírky Památníku národního písemnictví v podobě nové výstavní instituce – Muzea literatury. V jeho expozicích jsem se prošla s Alenou Petruželkovou. Přestože kroky skrze text neuslyšíte, náš dialog si nyní můžete přečíst, a projít se tak pomyslně s námi, než se do Muzea literatury sami vydáte.

Jak je Muzeum literatury koncipované?
Jsme v prostoru stálé expozice, přestože je v závorce slovo „ne“, což vyjadřuje náš záměr obměňovat expozice nejenom, co se týče jednotlivých exponátů, ale i co se týče témat. Místností je tady deset, v současné chvíli je to tedy deset témat a předpokládáme, že témata se budou proměňovat.

Hned v prvním sále můžeme vidět video, které propojuje literaturu a vizuální umění. Jedná se o dílo, které vzniklo přímo pro Muzeum literatury?
Jedná se o autorské dílo Vladimíra Houdka, které vzniklo přímo k expozici Abeceda poetismu. Hlavní exponát je ikonické dílo avantgardy Abeceda (1926) na básně Vítězslava Nezvala a fotografie tanečního provedení Milči Mayerové a právě Vladimír Houdek Abecedu interpretuje novým vizuálním jazykem. Pokusů o interpretaci bylo skrze historii vícero, tento vznikl přímo pro tuto expozici. Původní Abeceda je tady celá vystavená na magnetických tabulích. Jsou tu originální knihy avantgardy z 20. let 20. století. Konfrontace mezi interpretací a avantgardní obálkou vytváří představu o posunu, jak jsme se ve 20. letech dívali na poetismus, jak se na něj můžeme dívat v současnosti, ve 21. století. Tuto místnost připravila kurátorka Vilma Hubáčková.

V místnosti dále vidíme i funkční archi­tektonické řešení výstavy, které slouží jako určitý pořadač na vložené knihy.
Ano, pro návštěvníky jsme vytvořili faksimile těchto knih, aby se jimi mohli prolistovat a viděli i dovnitř. K celé expozici je důležitý katalog, který je možno považovat za určitou extenzi exponátů. Do každého z nich vstupujete skrze QR kód, který si na svém zařízení naskenujete, a posléze se vám celá stránka katalogu s dalšími informacemi načte. Katalog funguje jako online webová aplikace, je tedy stále dostupný, a to odkudkoli.

Co vystavuje Muzeum literatury?
Vystavuje pouze naší sbírku, sbírku Památníku národního písemnictví, která je velmi rozsáhlá a rozmanitá. Aby měla veřejnost možnost se se sbírkou seznamovat alespoň částečně, tak jsme se rozhodli právě pro princip obměňování expozic. Můžeme tak posléze sbírku prezentovat v širším měřítku.

Úvodní text na paneláži začíná Rozečteným světem Vladimíra Holana. Co je jeho esencí?
Právě ta neukončenost a otevřenost. Muzeum literatury se nikdy nemůže dostat do hloubky a vždycky zůstává na povrchu těch věcí, protože do literatury můžete vstoupit jedině tak, že si to dílo přečtete. Dokud si ho nepřečtete, tak se pohybujete jen na povrchu a přistupujete k němu z různých stran, ale nikdy ne dovnitř. Rozečtený svět je určitá metafora, protože víme, že literatura zprostředkovává nějakou zkušenost. Je to umělecké zprostředkování nějaké lidské zkušenosti literárním způsobem.

Když se návštěvník podívá do prostoru, vidí určitou otevřenost i nejrůznějším generacím.
Ano, je tady speciální program i průvodce pro dětského návštěvníka. Za těmito účely vznikly listy, ve kterých je hlavní postavou Knihomol, který je takovým průvodcem.

Pojďme projít dalšími sály. Dostáváme se za Nezvalovu Abecedu a teď jsme Mezi slovem, zvukem a obrazem.
To je obecně míněno. Pokud se témata v tomto sále budou konkretizovat, tak nyní je to skrze dílo Milady Součkové. Kurátor Jakub Hauser nazval expozici Žena v pantheonu. Hlavním dílem tady je Mluvící pásmo. Je to kniha, která vznikla ve spolupráci Zdenka Rykra, partnera Součkové, který její verše ilustroval. Jedná se o dílo, které vzniklo před 2. světovou válkou.
Tady pro milovníky literárních experimentů představujeme, jak vypadá geneze vzniku básně. Jsou to autorské vpisky a komentáře. Aktuálně tady vystavujeme originální korespondence Součkové s Jindřichem Chalupeckým. Originální knihy jsou zde vystavovány ve vitrínách, které jsou v zásuvkách. Princip skrývání je téměř v každé v expozici, a to z důvodu ochrany sbírkových předmětů. Zde jsou pak další autorská videa, tady je to konkrétně video režisérky Andrey Culkové a v podstatě je to ztvárnění díla Milady Součkové. Současná autorská invence reagující na původní dílo.
V dalším prostoru se vyskytneme v literárním společenství. Sál není věnován jednomu dílu, ale celému Kritickému měsíčníku, velmi podstatnému periodiku, které vzniklo také před 2. světovou válkou. Vedl jej Václav Černý, osobnost naší literární kritiky, který kolem sebe shromáždil poměrně široký okruh autorů. S touto expozicí už může návštěvník interaktivně pracovat, je tady osobnost Václava Černého a autoři, kteří do Kritického měsíčníku psali. Návštěvník si může vybrat, na jakého autora se chce blíže podívat.

Vybereme Ivana Blatného.
K němu je tady fotografie, medailon a dopisy, které si vyměňoval v rámci Kritického měsíčníku. Můžete si opět vybrat, které vás zajímají.

Tak Ivan Blatný píše Vladimíru Holanovi. S ním jsme začali.
Máme tady dopis a ten si můžete i vytisknout a odnést.

Dopis Blatného Holanovi. Moc se tedy nerozepsal – „Vážený pane Holane, posílám vám opět tři básně na výběr do příštího čísla programu. V srdečné úctě váš Ivan Blatný.“
Tady můžete strávit opravdu hodně času. Instalace samotná naznačuje i tu propojenost mezi jednotlivými autory.

Nyní jsme v instalaci představující Josefa Váchala.
Připravila ji Hana Klínková a zaměřila se zde na Váchalovy portréty a představení právě Váchalovy autorské knihy. Je tedy originál tzv. postily, který je zde i v digitální podobě, aby si ji návštěvník mohl prohlédnout celou. V autorském videu Šimona Koudely je skrze animaci převeden Váchalův dopis jeho příteli. Dílo se jmenuje Nekonečná pánvička.

Dostáváme se do dalšího sálu, co zde nahlédneme?
Tento sál se jmenuje Literatura s otazníkem, je věnován období 1948 až 1989 a využívá do značné míry tzv. Programu autentik, což je program, který vznikal od začátku 90. let až do roku 2009 a kolega Petr Kotek z Literárního archivu pořizoval dokumentární videa a zaznamenával literární život. Byly to hlavně reflexe toho, jak to bylo. Jednotlivých natáčení se účastnili autoři, kteří žili v emigraci nebo kteří nemohli vydávat své práce. To doplňují originální předměty – tady je jeden z nejvzácnějších exponátů naší expozice, což je moták Jana Zahradníčka z vězení. Miniaturní forma kolem 5 cm. Psal ho ručně. Je tak miniaturní, že je zde také přepsán, aby byl čitelný. Máme tady vícero takových autentických rukopisů z padesátých let. Jsou tady rukopisy Jiřího Koláře, Václava Havla, Josefa Škvoreckého. Jsou tady i samizdatové časopisy, Revolver Revue. V těch videích byly zachyceny i momenty, kdy Bohumil Hrabal přebíral cenu Jaroslava Seiferta, je tam zaznamenaná jeho děkovná řeč. Také píseň Sváti Karáska nebo autentický přednes básně Ivana Martina Jirouse. Autentičnost videí je pro návštěvníka nejvíce sdělná.

Ve spodním patře, kam jsme právě sešly po schodech, se dostáváme hlouběji do historie, do 19. století. Jaké dílo je tady obzvlášť raritní?
Toto období je tady přítomno v autorských exponátech, ale ta autorská videa a jejich vizualita komunikují současně. Tohle video od Jakuba Jansy je interpretací Máchových identit. Jsou ztvárněny jako módní přehlídka a vždy se jedná o jednotlivé bloky Mácha barokní, Mácha národní a tak dále. Karel Hynek Mácha je zavalen nejrůznějšími klišé a romantickými zkreslujícími představami a tato forma tak srozumitelně odjímá tyto nánosy a představuje jeho rozmanitou osobnost. Snahou bylo převést osobnost Máchy do dnešního vizuálního jazyka a umožnit jeho osobnost lépe pochopit. Jakub Jansa zpracovával ještě další video o dvou koncepcích národa a to bolzanovské a jungmannovské. Ta rozprava probíhá v netradičním prostoru. Nejde o to, že by někdo něco interpretoval, jsou to citace přímo z těch děl. A tady máme takový pilíř té naší národní identity jazykové – je tu vystaven překladový slovník i s rukopisnými poznámkami Josefa Jungmanna, což je naprosto zásadní věc, když Jungmann překládal Johna Miltona a další světová díla, tak potřeboval rozšířit slovní zásobu, která tehdy nestačila.

Tady je vystaven stěžejní úsek etapy vývoje českého jazyka, kdy se rozšiřoval jeho základ.
Je tady vystaven nejen jeho slovník, ale i překlady.

Takže iniciační Ztracený ráj Johna Miltona rozšířil český jazyk. Možnost ilustrovat témata literatury přímo originály je velmi hodnotná, v dosavadních možnostech pedagogiky nemá obdoby.
Originály mohou být vystaveny jen po určitou dobu, pak budou opět vyměněny za jiné.

Co nejrychleji tedy do Muzea literatury, aby návštěvník mohl vidět nejen dílo, které přispělo k rozvoji českého jazyka. Na závěr se vás Aleno zeptám, jaké dílo ve spodní expozici máte nejoblíbenější vy?
Doslova mne tady fascinuje odlitek ruky a posmrtné masky Františka Palackého, protože tato ruka odkazuje k tomu, že jí napsal naše dějiny.