Budeme se v průběhu třetího tisíciletí smát svým předkům, kteří k ostatním živočichům přistupovali s až zarážející naivitou, jež pramení z ignorance spojené s nadřazeností lidských zvířat nad těmi nelidskými?

Termín lidská zvířata se začal objevovat v současné filozofii v rámci myšlenkového obratu, ve kterém je zpochybňováno lidské měřítko jako to výchozí. Posthumanisté vynalézají způsoby, kterými perspektivu poslepovanou předsudky a zaujatostí odvrátit od uvažování o zvířatech jako o nižších živočišných formách, jež nám plní funkci pasivních objektů výzkumu, na němž prokážeme svoji vědeckou genialitu, nadřazenou racionalitu.

Vinciane Despret příspívá do posthumanistického diskurzu fikcí opřenou o vědecké studie a filozofickou literaturu. V knize Autobiografie chobotnice a jiné anticipační příběhy nelidská zvířata zbavuje konotací pasivních bytostí bez vůle ovládaných pudy, a naopak zpochybňuje schopnost člověka vidět věci takové, jaké jsou. V každém případě totiž ostatní živočichy stejně jako vše ostatní redukujeme; ať už přísně vědeckou metodologií, nebo nahlížením na ně s úmyslem osobního prospěchu, ale i tehdy, když je vnímáme jako své milované mazlíčky. Člověku se pokaždé otevírá jen určitá stránka daného předmětu, jevu, bytosti. Pokud budeme chápat vědu trochu foucaultovsky jako nástroj moci podléhající vládnoucí ideologii, bezpochyby se stále ocitáme v ideologii antropocentrismu – to, že ji však dokážeme identifikovat, respektive pojmenovat, je nezbytným předpokladem pro její odstranění.

Vědecké disciplíny třetího tisíciletí
V ruce držíme knihu z budoucnosti; popisuje totiž stav aktuálního vědeckého výzkumu, tj. výzkumu třetího tisíciletí. Samozřejmě i v té době probíhají vědecké revoluce, neshody mezi badateli a vznik nových disciplín. Setkáváme se například s klasickou terolingvistikou, představenou již v glosáři na začátku knihy: „… označuje větev lingvistiky, která se od svého vzniku věnuje studiu a překladu písemné tvorby zvířat (a později i rostlin), ať už v literární podobě románu, poezie, eposu, pamfletu, nebo třeba archivu a podobně.“ (s. 7) Tato věda je postupně zatížena akademickým škatulkováním (pravděpodobně stárnutím dříve progresivních vědců), přezíravostí vůči některým druhům a bezúčelným dogmatismem (například se tolik nevěnovala výzkumu kultury šimpanzů, jelikož byla tato zvířata chápána jako nejbližší člověku, a tedy její zájem o ně nebyl politicky vhodný – obor se totiž vymezoval vůči antropocentrismu). V důsledku nespokojenosti části odborníků s terolingvistickými metodami a předměty zkoumání vznikla disciplína nová – kosmofonické a paralingvistické vědy, které měly být inkluzivnější, neselektivní a progresivní (což se projevilo například v tom, že nezkoumaly jen literární projevy vnímatelné skrze náš zrak nebo sluch, ale také ty neviditelné s neslyšitelné).

Komunikační potenciál fekálního materiálu
V kapitole pojednávající o fekální kosmologii vombata obecného a chluponosého se setkáváme s procesem zkoumání stěn, které vombati svými fekáliemi vytvářejí. Zastaralé pojetí fekální architektury z konce 20. a začátku 21. století, které bylo reduktivně biologizující, bylo naštěstí překonáno, když se terolingvisté začali věnovat komunikační a symbolické rovině zvířecích výtvorů. „Tyto studie [tj. ty z 20./21. století] ani zdaleka nezohledňovaly komunikační potenciál fekálního materiálu, místo toho se věnovaly, a nutno podotknout, že s až odzbrojující naivitou, mechanismům zapojeným do trávení, zejména pak roli střeva v jeho zpomalování (Hume a Barboza, 1998).“ (s. 39) Fekální díla vyznačující se svou sofistikovanou abstraktností a mnohoznačností jsou promýšlena v souvislosti s religiózní stránkou, ale i s úskalími teorie teritorializace ovlivněnou ideologií soukromého vlastnictví nebo kritikou neodarwinovského prizmatu podrobující vše funkci či prospěchu.

Tvořit, tedy být
V knize se setkáváme s představením různých teorií či filozofických koncepcí, jedna z nich zazní v projevu Deborah Oldtimové, předsedkyně Asociace terolingvistiky, proneseného při příležitosti otevření Muzea teroarchitektury (jehož záznam je v knize otištěn s doplňujícími poznámkami Vanessy Dittmarové, doktorky terohistorie). Evoluční biolog a odborník na teroarchitekturu Joey von Batida přichází s myšlenkou tvůrčího pudu, který je vlastní všem bytostem a vychází z pojetí vzájemné závislosti všech entit, které přebírají ontologickou odpovědnost za svou existenci. Tvůrčí pud nalézá různé druhy realizace, přičemž jedním z nich je tvorba příběhů, jimiž můžeme ovlivnit jiné bytosti. Bytí a konání je samotné jakýmsi vyprávěním, tvořením nových narativů. „Spolu s Batidou tak můžeme o každé bytosti tvrdit, že je utkaná z příběhů o společné koevoluci, které se promítají do mnohodruhové narativní struktury budoucí koevoluce.“ (s. 51)

Chobotnice-recipient
Kapitola pojednávající o chobotnicích dokonce zmiňuje skutečného současného umělce jménem Šimabuku, který tvoří umění pro chobotnice – všiml si totiž, že každá má trochu jiné estetické preference. Když jsou chobotnice chyceny rybáři, často si s sebou nesou předměty z mořského dna – některé kameny, některé mušle. Umělec jim tak nabízí malé vizuálně poutavé předměty kulovitého tvaru a různorodého výtvarného provedení. V knize je zmíněn konkrétně design pro chobotnice – keramické nádoby, do kterých se chobotnice dříve chytaly, Šimabuku tvoří nikoli k lovu, ale aby jimi vybavil podmořský environment, ve kterém se chapadlovitá stvoření budou cítit dobře.
Estetické vnímání u nelidských bytostí je linkou, která vede napříč celou publikací: zvířata jako básníci, architekti či malíři. Protežování lidského jazyka či umění je vysmíváno hned v první kapitole pojednávající o pavoucích a vibracích, které používají ke komunikaci i tvorbě uměleckých děl: „[B]arbaři, analfabeti, negramoti. Jen si představte, co si o nás asi říkají, když slyší tu vibrační kakofonii bez gramatiky, interpunkce, bez přesnosti či rytmu.“ (s. 29)
Pozoruhodná je pasáž o řeči. V komunitách pečujících o ohrožené druhy je dětem ještě před narozením přiřazováno jejich symbiotické zvíře, se kterými jsou pak schopny komunikovat v jiném než lidském jazyce. V něm jsou některé zvyklosti většiny evropských jazyků – například chápání podmětu jako hlavního činitele, aktivního participanta, jenž něco vykonává – viděny jako absurdní. Proti „instituci podmětu jakožto vládce“ vystupuje podmět v symjazyce v podřízení vůči slovesu, dění si vybírá subjekt pro své uskutečnění. (s. 92) Navíc zde neexistuje jednotné číslo, za podmětem totiž „stojí [vždy] celý dav“. (s. 93)

Jak nás budou vnímat generace budoucnosti?
Autorce fabulace a fikční svět třetího tisíciletí umožňují vyložit současnému lidstvu jeho aroganci na stůl – v důsledku ní vědci našeho století trpí z pohledu budoucnosti až neuvěřitelnou zaslepeností. Přitom jsou si tak jistí správností a objektivitou svých metod, které v jejich očích vedou k cennému poznání, i když jsou zaneseny primitivním balastem. Fikční povaha knihy zprostředkovává alternativní budoucnost odvolávající se ke zdrojům z doby, v níž žijeme nyní. S tímto odstupem otevírá možné perspektivy, jimiž bychom sami sebe (pokud o sobě mluvíme v rámci lidstva) mohli jednou vnímat. Takový myšlenkový posun je běžnou součástí lidské historie – napadá mě jeden velký antický filozof, který tvrdil, že ženské tělo je příliš chladné na to, aby produkovalo semeno, nicméně menstruační výtok chápal jako semeno znečištěné, tj. bez duše (Aristoteles, O plození živočichů). Fakt, že žena je méněcennější než muž, tak získal své nezpochybnitelné potvrzení.

Stačí se však podívat pouze o několik století zpět: „Sotva věřím, že něžné pohlaví je schopno zásad.“ Nebo: „Američané a černoši si neumějí vládnout sami.“ To píše v 18. století zastánce individuální svobody a rovnosti „všech“ lidí, Imanuel Kant. Prostá předsudečnost spojená s chápáním sebe sama jako vládnoucího představitele hierarchie bytostí brání vůbec připuštění toho, že by věci mohly být jinak – možnost, že by ženy dokázaly mít zásady nebo uvažovat stejně racionálně jako muži, nepřipadá vůbec v úvahu – a to, co už předem, zřejmě díky selskému rozumu, víme, co je „očividné“, je přece zbytečné zkoumat. Tato feministická paralela může poskytnout hlubší vhled do našeho vztahu k nelidským entitám.

Z celé knihy mi zůstávají dlaně plné moře inspirace. A od chobotnice, která pravděpodobně tvoří vizuálně-literární umění, jakýsi komiks, vypouštěním inkoustu (dříve interpretovaným jako obranná/maskovací technika) si beru jedno moudro hodné vepsání do kůže: Stávat se sám sebou znamená stávat se jiným.

Autobiografie chobotnice a jiné anticipační příběhy
Vinciane Despret
Praha: Utopia Libri, 2024, 168 str.