Stojím v okně, dívám se ven. Večer, světlo lamp. Tanec stromů ve větru, postava, která někam pospíchá, jen klapot bot. Bot. Bot.

Naproti jdou dívka s chlapcem. Kam? K němu? K ní? Jak dlouho se asi znají? Obloze kraluje měsíc. Úplněk. Celý den za něčím chvátáme. A pak. Listí šumí jako moře. Odnáší mě. Je léto. Ležím na pláži v horkém písku. Ty si rukou stíníš oči. Ve stánku u prašné silnice jsme si koupili pirožky. Naše těžké krosny, naše domovy, vybalené karimatky. Když jsem si sundala boty, puchýře a odřené paty. Svlažila jsem je ve vodě. Tak studené, že mi hned naskočila husí kůže. V rádiu vyhrávají letní hity, možná jsme utekli právě před nimi, sbalit věci, jen ta dvě trička a spacák a zase na stop.

Ne, to není moře, ale oranžový vodopád šustění, melodie. Krátká báseň noci. Vlaje ulicí stejně jako tvoje šála, kterou sis ledabyle obtočila kolem krku, když jsi ráno vyrážela do práce. Otočení, zahlédnutí, setkání. Úsměv? Sklopíš oči.

Jsou dny, tak dlouhé, ukrajované zastávkami tramvaje. Prší a na okně se vlní potůčky slz. Tenké jako tvoje sny. Široké jako řeka v údolí, kterou jsme se tenkrát v létě báli přebrodit. Udělal bys všechno proto, abych měla pohodlí. A mě by ani nenapadlo, že se tím tak trápíš. Odkázáni sami na sebe. Na rytmus východu a západu slunce. Vstávali jsme brzo, šplhali vzhůru, horko nás sužovalo. Majestátnost hor nás vracela zpátky na zem. A přitom? Dlouhá. Náměstí Republiky. Masarykovo nádraží. Někdy se cítíme velcí jako ty hory. A věže měst nás na to nedokáží upozornit.

Míjím se s tebou. Možná jsi tu jednou byl, anebo zase budeš, možná tu už nebudu já, už se nepotkáme. Střechy, kaluže, kovová branka. Jsou zvuky, které nevymažeme, sedím v pokoji a slyším odnaproti tvůj kašel, venku, na chodbě. Zvuky po lidech zůstávají, schované v omítce, ozvěny doteků. Taky vůně. Přibližují mi tě, závan ročního období, vůně času, kdy jsme seděli spolu na lavičce. Vibrování telefonu. Podívám se a žádná zpráva, jen se mi to zdálo. Symboly, které mi tisíckrát denně připomínají tebe. Tebe. Nás.

Mám být sama? A schovávat se ve velké mikině v chladném pokoji na Letné? U počítače zvyklá snídat i večeřet. Někdy k tomu chci společnost, tak si pustím zprávy, jindy sama sebe napomenu: „Soustřeď se na jídlo!“ a sklopím obrazovku. V srpnu jsme rozdělali oheň, v ešusu si uvařili polévku, já vedle na větvi sušila plavky, nad námi myriády hvězd. Zeptal ses mě tenkrát: „Hani, jsi spokojená?“ A já nevěděla, co říct. Jestli vyjádřit tu tíhu, která mě nutí padat i vstávat a jedině díky tomu si dokážu víc všeho vážit? A co s tím strachem, že všechno jednou skončí? Ty jsi jen řekl: „Já jsem“.

Sedím na pohovce v baru, všude plno, zrovna přišla skupinka lidí. Rozhlíží se, míří ke mně. Fialové rty, parfém, šperky, lačnost po otevřené náruči večera. Přisednou si. Objednávají lahev, mně chtějí také nalít, vrtím hlavou. Chci tu jen být a nikam neodcházet. Obklopuje mě příjemný šum. Vznesu se nad něj. Nad rozhovory, intimitu dvou milenců na protější sedačce, cinkání skleniček. Přítmí, svíčky, smích, vedle se dívka nechává unést hudbou, zvedá ruce do vzduchu, jemně s nimi pohybuje. Sama pro sebe, ve svém světě, který na vteřinu zahlédnu snad jen já. Náhle se na mě podívá.

Celý den za něčím chvátáme, obklopeni barvami a zvuky. Od rána máš kolem krku omotanou šálu. Je večer, uvolňuješ se, přivíráš oči. Jednou o dovolené jste během líného odpoledne hráli karty. Ty jsi prohrála. Zasmála ses tomu, aspoň budeš mít štěstí v lásce. Ty dny zmizely tak rychle. A ty sis teď posteskla po všem, co bylo. Zaplavila tě něha, jako kdyby prožitky z prázdnin byly květiny od přítele. Vzpomínky, kterými zdobíš život. Symfonie, která tě nese. Napiješ se vína. V té chvíli je všechno. Všechno, čemu rozumím. A pak. Odvrátíš pohled. ∞


autor: Hana Pejřimovská