Básník Bohdan Chlíbec (*1963) je přesným opakem grafomana – vydává pomálu básnických sbírek, ve kterých je nemnoho básní úsporné délky. Avšak objem sdělení, které nesou, je obrovský, jejich působení silně intenzivní, jejich jazyk hutný a velmi výživný. Navíc se zdá, že básník zraje jako víno, sílí a trochu trpkne na jazyku. Proto je třeba varovat, že texty z jeho nové knihy Zimní dvůr by mohly slabším povahám způsobit silnou nevolnost.

Útlá, malá, výrazně žlutá knížečka vyšla v červnu v brněnském nakladatelství Druhé město a po předchozích sbírkách Zasněžený popel (Vokno, Praha 1992) a Temná komora (Host, Brno 1998) je teprve třetím básníkovým samostatně vydaným dílem. Čtenáři si na něj museli počkat dlouhých patnáct let. Možná, že kdyby bylo slyšet více dychtivých hlasů, dočkají se dřív. Chlíbec je ale bohužel, stejně jako mnoho dalších současných českých básníků a básnířek, neprávem opomíjen a netěší se velké oblibě veřejnosti, i když Zimní dvůr má potenciál stát se senzací. Je přesně tím typem, který musíte buď nenávidět, nebo milovat.

Střeva, krev a šlachy
Chlíbcova poezie je drsná, nelítostná. Lyrik zde stojí jako pozorovatel každodenního světa, zaznamenává příběhy obyčejných postav a tlumočí ve svých textech neuvěřitelnou bizarnost toho, co vidí. A jeho vnímavý pohled nahlíží nejen pod povrch věcí, jak se tak říká, ale hlavně lidí. Kousek po kousku rozebírá jejich vnitřnosti, až nepříjemně hmatatelně a čichatelně zobrazuje lidskou tělesnost. Občas má čtenář pocit, že se ocitl v ordinaci šíleného lékaře. Dozvídá se věci, o kterých snad ani nechtěl slyšet. V kruté hyperbole je nucen dívat se na syrový odraz reality. Ale pod hrubostí výrazu se zde ozývá bolestný výkřik rozlítostněné a citlivé povahy nad obecnou prázdnotou lidského ducha a absencí duchovna. Člověk je zobrazován jako kus masa a jeho tělo jako to jediné, co mu skutečně patří. Žádná hezká slova, vzletné metafory, naděje nebo ideály. Naopak ironie a sarkasmus ve službě kritiky civilizace a její otupělosti. „Hrůza ze smrti plyne z jistoty, / že živi jsme blíže nicotě.“ (xxx, str. 28)

Ani slovo nazmar
Po stránce jazykové a formální Zimní dvůr jistě vyniká. Snad je to tím, že básně krystalizovaly pod perem básníka opravdu dlouho. Hraje si s jazykem, inovuje, vytváří nové tvary a nová překvapivá spojení. Každé slovo je pečlivě naváženo a odměřeno, má své určené místo a získává mnoho vrstev významu. Básně jsou koncentrované pomocí různých grafických značek – dvojteček, závorek a uvozovek. Celá sbírka má svou zřetelnou melodii i harmonii, hlásky místy až libozvučně hrají: „Čí vůle, lampo polopekla?“ (Prolog, str. 7). Vulgarita a hrubost mnoha výrazů tak celkově získává hlubší smysl než jen ten jednoduše pobuřující, který by mohl ostatní zastínit.
Zimní dvůr Bohdana Chlíbce není příjemné čtení na večerní usínání. Ale tato malá knížka nabízí silný zážitek, vytržení a prosycení. Zadrží vás, abyste nesklouzli k oné civilizační otupělosti. Můžete ji nosit v kapse, neustále se nad ní podivovat a jednotlivé básně číst stále dokola. Jednou vám mohou připadat sadisticky nechutné, jindy prorocky úžasné. Křehká rovnováha daná přímo od ďábla, jak je psáno v poslední básni Mefistofeliana (str. 47), možná jakési autorské sebereflexi: „Nezapomeň mistrovsky vyvažovat soucit a hnus!“


Bohdan Chlíbec
Zimní dvůr
Druhé město, Brno, 2013, 52 stran


Návrat

Probudíte se ještě v šeru,
mlha, světlo u železničního mostu,
vše příznačné, poznáváte svůj dech
a tep, tak rádi byste žili.
Pak vám sprostota narve před oči
práci reklamní kreatury
(lidský mozek a vepřové varle
triumfují v záměně,
sebevědomí poloboha…).
V čekárně na nádraží už mají reproduktor,
a tak vám kanálie v hudební směně
neodvolatelně rozvrací den už zrána.
Vrátíte se tedy domů, vyhledat něco,
co nezasáhla kupčící zvůle člověka.
Rozděláte v kamnech oheň, čekáte tmu.


xxx

Ve škole se zeptali mé dcery,
co je tenčí než vlas,
odpověděla: Úzkostí stažené hrdlo.
(Neomylně políbila svatou ránu pramene.)
Hrůza ze smrti plyne z jistoty,
že živi jsme blíže nicotě.


xxx

Myslivec: lupenka mu hoří v ksichtě;
právě vyfáral z lesa:
„mour, voda a pestré peří kolem kotníků i pat“.
(I kdyby pil vodu z pramene,
myslel bys, že zvrací pomeje.)
Jeho žena: pánev a boky, že obecní blázen
na kůru zpíval: Ta snad i kálí živý maso!
Citové pouto: krevní sval se vleče k druhému,
aby chlemstal ještě i cizí krev.

Básnická sbírka Zimní dvůr vyšla v červnu tohoto roku


autor: Zuzana Fučíková