Hadí punčochy

Tiše, prosím.
Šeptej.

Punčošky tvé ať slyším padat,
když svlékají se z hada.
Chci slyšet jejich dech:
(– kov o kov kůže o kůži hedváb o hedváb –)
jak cinkají (prsten můj o sponku na podvazku),
jak třou se (tvé lýtko o lýtko mé a jamku),
jak hladí se (šál můj o tvé punčochy),
chci naslouchat, když omámeny klesají
poslušně do tmy koberce…

I potom mlč,
ať ten hadí pád nepřeslechnu.


Rtoma naslouchati

Nakonec jen sešít víčka a: viset krev hlavou dolů z mostu a: viset v mraze s očima navrch hlavy a: trápit si ploutve v povětří a: drát šupiny si z křídel a: cumlat ostny z dlaní tvých – jenže:
ocasem nikomu neobejmeš!
ušima nikomu nepohladíš!
srstí se nikomu nepolíbíš!
smrtí se nikomu nezažiješ – a:
a přesto rtoma zbýt až do dna vševidoucí.

A mlčím:
tentokrát pád nepřeslechnu.