Básnický rukopis Petra Hrušky jednoznačně vystihuje smysl pro okamžik, pohled nesoudícího svědka, slovní hravost i dravost, ale také shromažďování veršů do kratších útvarů. Ve své nejnovější sbírce Spatřil jsem tvou tvář se autor rozhodl pro experiment. Společně se čtenářem vyplouvá na záhadnou cestu blíže nekonkretizovaným světem, kterou zaznamenává do celistvé rozsáhlé básnické skladby připomínající deníkové zápisy.

Dne 8. září 1522 zakotvuje po dlouhé cestě Magalhãesova flotila v Seville a po pěti stech letech nechává vyplout na knižní trh Petr Hruška zmíněnou sbírku. Co mají plavby společného? Hledají klidné místo pro lidskou rozbouřenou duši ve světě bez kotev. Jak daleké jsou naše vyhlídky? Nikdo neví, ani Magalhães či Hruška. V této meditaci se nesou obě části knihy s názvy Papoušci v zrcadlech a Přetížená loď, která v aktuální neklidné době s příjemnou surovostí omývá zjizvené břehy lidské naděje či víry, a to včetně ideje v lepší zítřky, k čemuž napomáhají i působivé ilustrace Jakuba Špaňhela. Místem pro relaxaci, ale zároveň pro boj sám se sebou se stává básníkem vymyšlený ostrov, který na straně 20 charakterizuje slovy: „Muži i ženy chodí nazí, / život je velmi klidný. / Tapíří maso se vaří celý den. / Tlučou do plechů / tvaru srdce, / aniž by byli ochotni říct / proč.“

Člověk bojuje s…
Jako by se Hruška na pozadí Magalhãesova příběhu a vlastního smyšleného ostrova ptal, jestli prostá přítomnost má ještě cenu a například na straně 42 píše: „Ti nazí lidé ze všeho nejvíc touží / po knoflících! / A červených čepicích… / Z dobrých důvodů / předstíráme nezájem o zlaté náramky. / Neustále chtějí vědět, / proč mluvíme o zítřku a kdo / nám ho dal.“ Sbírka je postavena právě na kontrastu mezi neznámým domorodým kmenem a rádoby moderní civilizací, čímž v jistém ohledu připomíná antropologickou studii o diferencích mezi západní a východní kulturou. S tím se váže otázka, zda lze najít společný jazyk, zbavíme-li se slov? Na tuto problematiku naráží Hruška často a například na straně 43 se můžeme dočíst: „Na loď jsme se vrátili bez tlumočníka. / Přikrývka nepomáhala, / chvěl jsem se pod ní. / V noci mne o spánek připravil / úplně prázdný sen.“ Zároveň se Hruška téměř jako vždycky odkazuje ke slovům jako ke zbraním, které mohou člověka ranit a například na straně 23 sdílí se čtenářem tento postřeh: „Zdejšího krále chrání před slovy. / Když mu chce někdo něco / říct, / sdělí mu to jeden z náčelníků. / Ten pak chodí / po tři dny v hluboké pustině, /…// Nakonec se žena s čistými slovy / pomalu / odebere ke králi.“

I přes hmotné či duchovní objevy se odkazuje Hruška k určitému fiasku nejen Magalhãesovy výpravy, ale možná i nás samotných o pět set let později a na straně 57 píše: „V té době / poslední zbídačená loď Magalhãesovy flotily, / přetížená hřebíčkem, / osmnácti muži / a zprávou, / že Země nemá okraje, a tedy spočinutí.“ Co s tím, když naše moře je rozbouřené a jak se vypořádat s tíhou, která může znamenat i volnost? Jedny z posledních veršů sbírky na straně 65 zní téměř katarzně: „Svět je obeplutý. / Prší do ulic a dvorků / drobným písmem. / Zbývá najít / ještě jeden den.“

Hruškovy verše šumí příjemně jako poměrně klidná mořská hladina, která si trochu troufale pohrává s pomalu přicházejícím vichrem. Která loď zůstane celá, a která se potopí? Jako ochranná vesta před děsem z neznáma i pocitem úzkosti funguje Spatřil jsem tvou tvář, která nabízí klidné spočinutí ve světě bez zastavení.

Petr Hruška: Spatřil jsem tvou tvář
Nakladatelství Host
Brno, 2022, 70 stran