Petr Hruška je známý literární vědec a historik, ale především básník pocházející z Ostravy. Avšak ti, kteří navštěvují jeho autorská čtení (kdysi například Paseku v Absintovém klubu Les), ví, že kromě poezie svůj repertoár doplňuje také prozaickými texty. Právě z nich je složená i jeho nová kniha s názvem V závalu – sloupky, podpovídky, odstavce a jiné krátké texty z roku 2020, jejíž název sice odkazuje na aktuální situaci, avšak umožňuje čtenáři zastavení, jako je pandemie covid-19, si interpretovat na otevřeném obzoru bez roušky a bez omezení pohybu.

V závalu je svou stylistickou povahou stejně rázovité, ale především pestré jako samotná Ostrava, ve které Petr Hruška žije. Právě (nejen) v jejich kulisách se odehrávají mikro příběhy, ale také zastavení autora coby tichého, ale o to víc zúčastněného pozorovatele. V textu s názvem s Vážně (s. 150–152) Hruška o svém rodné městě coby divadelní scéně píše: „Sama Ostrava je město a místo natolik výrazné a osobité, ba bizarní, že nabízí poměrně snadné využití v obrazech či metaforách. Však ji k tomu také četní autoři rádi používají… Sotva jsem však našel u někoho takovou věcnou nutnost, s níž je Ostrava rozpuštěna do výpovědi, protože tam být opravdu musí. Nevyjevena pouze v atraktivním povrchu, ale těžená z existenciální podstaty.“ Po žánrové, ale i obsahové stránce mnohé texty připomínají eseje nebo novinové glosy a články či básně v próze. Některé z nich Petr Hruška již dříve publikoval v Bubínku Revolveru, anebo zazněly právě na jeho autorských čtení. Například jimi uváděl svůj literární pořad Paseka v Absintovém klubu Les, který jsem sama pravidelně navštěvovala, a tak jsem si při čtení několikrát vybavila i autorův přednes u konkrétního textu a myslím si, že nejsem jediná.

Ostrava jako divadelní scéna
Nutno podotknout, že V závalu představuje soubor textů z konce 90. let až po rok 2020, při čemž ty starší jsou oproti novým dravější, drsnější a rychlejší. Postupem času dochází ke zpomalení, ale ne v pejorativním významu, naopak Hruškovými řádky skrze opar smogu prochází teplé paprsky slunce. Z této perspektivy zaujímá „Hruškovo zastavení“ z roku 1995 s názvem Místo Ostrava (s. 154): „Že jsem to bral, psát o Ostravě coby městu, tedy i o kulturním fenoménu, který poznamenává, otiskuje se a kdesi cosi, vždyť tomu nemohu rozumět, Yvetta má pravdu, zajím se jenom o knihy a hospody, toho druhého je tady víc, i když Severku už zrušili, U Hlubka a U Haldy je ještě otevřeno, mohl jsem klidně zajít, kdybych to nebral. /…/ Kolem je panoráma sebevědomé jak reklama na cigarety, s kouřením, s tím tady máme problém všichni, nejenom cikánky u přízračného podchodu na Stodolní ulici, plného zvířat a představ a spodní vody.“

Autor především jako člověk
Pojítkem však pro celou knihu zůstávají témata, které lze vyčlenit do pěti sekcí, a to obecné pojednání o slově, dnešní postavení poezie, současná společenská situace, Ostrava coby „životní styl“ a Petr Hruška jako člověk. Všechny se však sebe bytostně dotýkají a žijí v symbióze. Dobrým příkladem je text Tři nohy (s. 176): „Duševní život společnosti spočívá v zásadě na třech nohách. Tu trojnožku symbolizují školy, kostely a hospody. Školy jako místo, kde se lidé vypořádávají s tím, co lze na tomto světě hledat a poznat. Kostely jako místo, kde se lidé vypořádávají s tím, co nelze na tomto světě poznat a získat do správy. A hospody jako místo, kde lze zpochybňovat jedno i druhé.“

V závalu několikrát napříč texty zaznívá otázka, jakou v dnešním chaotickém světě sehrává poezie a její tvůrci. To autor předznamenává v prvním, úvodním textu, se stejnojmenným názvem (s. 7) pojednávající o zavelených chilských hornících: „Odborníci z NASA strnuli: s básníkem ve svém návrhu společnosti nepočítali! Nezvykle vyslovená bezmoc a touha však byly čímsi, co z té podzemní society nečekaně vyrostlo samo. Chlápek seděl na balvanu a ostatním říkal verše a nikdo dole ani nahoře pořádně nevěděl, co s tím.“ Zároveň Petr Hruška často lamentuje (avšak nenadává), nad předsudky, které panují o poezii, a to zvláště v eseji Přes peklo (s. 144): „Který čert nám to pořád namlouvá, že poezie má hladit! A hned po duši, nejlépe… Že básník je tady od toho, aby nás alespoň na chvíli vyvedl z vezdejšího přetěžkého života, dál nám milostivě zapomenout na vše, co napácháno, a nechal nás odpočinout na chvilkové dovolené v něčem pěkném a jiném. /…/ Poezie přece není žádným nástrojem, je svržením do života. Je způsobem vyskytování se na tomto světě, existencí zmatenou, druhem beznaděje a doufání.“

V jednom z posledních textů sbírky s názvem Tržiště (s. 178–179), který je pojat jako sen, Jan Balabán, též ostravský spisovatel, Petru Hruškovi říká: „Ale jde o to, že nejseš hned skepticky hotovej s celým životem. Trochu namíchnutej jseš, to jo, ale spíš proto, že to tady máš rád, než proto, že to tady rád mít nemůžeš. Nemáš tam to okázalé mávnutí rukou, jako že je všechno proradné už od počátku věků.“ Nabývám pocitu, že tyto věty říkají víc, než bych dokázala já sama. V závalu Petr Hruška totiž sám sebe odkrývá čtenáři ne jako autor, ale především jako člověk, který tvoří právě ze své nutkavé lidské potřeby, protože jako kdokoliv jiný i on tento svět vnímá a chce své postřehy sdílet, ale ne metodou křiku. Po přečtení této knihy tak mohu, možná trochu pateticky, konstatovat, že Petr Hruška je zkrátka pozorovatel s velkým P.

Petr Hruška: V závalu – sloupky, podpovídky, odstavce a jiné krátké texty
Nakladatelství Revolver Revue
Praha, 2020, 200 stran