V Centru architektury a městského plánování (CAMP) v Praze byly slavnostně předány ceny za nejlepší knižní design roku 2021. Přečtěte si výsledky a prohlídněte si obsáhlou fotogalerii ze slavnostního večera!

Petr Hruška je známý literární vědec a historik, ale především básník pocházející z Ostravy. Avšak ti, kteří navštěvují jeho autorská čtení (kdysi například Paseku v Absintovém klubu Les), ví, že kromě poezie svůj repertoár doplňuje také prozaickými texty. Právě z nich je složená i jeho nová kniha s názvem V závalu.

František Kobliha, podobně jako jeho generační souputníci Josef Váchal či Jan Konůpek, patří k autorům, jejichž umělecká pozice se mění v závislosti na době, ve které je na ni nahlíženo. Kobliha dosáhl uměleckého uznání již za svého života a dnes patří k nejvýznamnějším představitelům druhé generace českých symbolistů. Náležitě mu tedy – přestože teprve před nedávnem – vyšla obsáhlá monografie.

Na zádech ležící dělníci na střeše jsou leitmotivem fotografie Romana France, která uvádí knihu Slepé skvrny sociologa Daniela Prokopa. Taková slepá skvrna je v každém lidském oku a v přeneseném slova smyslu poukazuje na něco, co nemůžeme z nějakého důvodu vidět, přestože na to koukáme. Jak se ale Prokopova slepá skvrna propojuje s ležícími řemeslníky na obálce knihy?

Rádi se obklopujeme krásnem. Bytové doplňky a dekorace jdou ruku v ruce s domácí zelení. Trend pokojových rostlin a zazeleňování domovů si získalo srdce mnoha mileniálů. Kdo v dnešní době nevlastní alespoň jednu monsteru, jako by nežil. Kultem jsou rostliny.

Fanatický bibliofil, vášnivý obdivovatel umění, vyznavač okultismu, knihovník, úředník a amatérský tiskař – vším tímto byl náladový, zatvrzelý a osamělý litomyšlský podivín Josef Portman.

Kniha Příběh služebnice pojednává o dystopickém místě – republice Gileád – nacházející se na území Spojených států amerických. Zemí otřáslo nepříznivé ovzduší soužené toxickými výpary a mnoho žen se v tomto důsledku stalo neplodnými, neschopnými počít dítě. Alespoň tohle tvrdí totalitní režim, jehož obyvatelé jsou drženi v okovech.

Oceňovaný světový bestseller Mléko a med, který vzešel z pera autorky Rupi Kaur, přináší skrze svou mladší sestru v podobě volného pokračování Květy slunce ještě přímočařejší a více demaskující přiznání. V pořadí druhá sbírka poezie opět představuje unikátní počin, v němž ústředním motivem je láska ve všech svých podobách. Kromě lásky vypráví kniha o smutku a odříkání, úctě ke kořenům a k domovu i o vnitřní síle.

„Zkušenosti mě naučily, že z každého místa naší planety vypadá svět trochu jinak,“ to jsou slova spisovatele Ryszarda Kapuścińského v knize Šáhinšáh, jež mapuje revoluci v Íránské islámské republice. I přes mnoho prozkoumání ostatních světových civilizací pro nás zůstane cizí svět zapovězený, neznámý, nepochopitelný. Kniha dokládá, že za evropskými hranicemi na Blízkém východě se odehrává naprosto odlišný způsob života. Diktatura, tvrdé tresty za vyřčení osobního názoru, mučení i zabíjení.

Válka sice skončila, nicméně pozůstalí stále nedošli ke klidu ve své duši. Pochovat své příbuzné, či je vůbec najít a konečně moci oplakat ztrátu svých nejbližších jim není dopřána. Kniha dokazuje, že události jako genocida a masové vyvražďování Židů, holocaust, není záležitost minulosti, ale ještě necelých třicet let zpátky se odehrávala nedaleko nás.

Tanečnice, stepařka, redaktorka, vydavatelka, propagátorka umění, schopná manažerka, překladatelka, mecenáška, obdivuhodně energická žena a objevitelka mnoha umělců. V září jí bude sto let. Meda Mládková.

„Když se do bílé polevy dostane byť jen jedna kapička jiné barvy, už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné,“ vypráví malému Andrewovi jeho matka, členka Ku-klux-klanu. Výjevy bílých plášťů se špičatými kapucemi a hořícími pochodněmi nejsou pouhým obrazem minulosti. Polská reportérka Katarzyna Surmiak-Domańska se vydala do USA prozkoumat modernější verzi této organizace.

Kniha, jejíž alfou je umění, které nebylo vytvářeno jako artefakty s primární estetickou funkcí, a ve které je omega zastoupena přehledem práce vizuálního umělce propojujícího množství médií, přináší na svých 992 stranách ve hmotnosti necelých čtyř kilogramů přehled dějin umění vymezený na české země.

Vzniká a vychází množství knih, které se věnují příběhům a životu nejrůznějších osobností. Kniha je důležitá zejména pro svůj přenášený obsah, a když se podaří vytříbit i její formu, lze říci, že je ještě stále živým médiem, které nepřenáší pouze informace, ale má i určitou estetickou kvalitu. A když se knihou podaří portrétovat, dostává se zcela nad svůj standard.

Jaká je dnes hodnota architektury z dob socialismu? A proč bychom se měli zasadit o ochranu budov spojených s komunistickou vládou?

Již od devadesátých let se odborníci i široká veřejnost zabývali otázkou, zdali počítače, internetová síť a nástup nových médií nezničí tradiční přístup k literatuře, zejména k její tištěné verzi, stejně tak jako k jiným tiskovinám.

Knížky vznikají z různých důvodů, tahle se vyloupla díky náhodě a vlastně i ze zvědavosti. Na jedno výročí máminých narozenin (kdy jsem jako obvykle neměl nic moc připraveného) mě napadlo (pro odlehčení vzpomínkového večera) přepsat pro přátele něco, co by je překvapilo. Na vrchu bedny od banánů s máminou pozůstalostí leželo několik školních zápisníků. Věděl jsem, že byly pro matku důležité, ale nikdy během jejího života jsem do nich nenahlédl. Milimetrová písmenka dětského rukopisu odrazovala od čtení jako přirozená šifra.

„Byla jednou jedna zahrada, obehnaná ze všech stran ohromným vysokým plotem. V té zahradě vládl starý démon tisícům a tisícům otroků. Zvláštní však bylo, že přes zdi té zahrady nikdy neunikl jiný zvuk než veselý smích.“ (s. 160)