Kniha Příběh služebnice pojednává o dystopickém místě – republice Gileád – nacházející se na území Spojených států amerických. Zemí otřáslo nepříznivé ovzduší soužené toxickými výpary a mnoho žen se v tomto důsledku stalo neplodnými, neschopnými počít dítě. Alespoň tohle tvrdí totalitní režim, jehož obyvatelé jsou drženi v okovech.

Fiktivní společnost, která se vyvinula nesprávným směrem, je tvořena základními nedostatky a nedokonalostmi, které vznikly nesmyslným zveličováním ideologických principů. Antiutopický román Margaret Atwoodové, ačkoli napsán již v osmdesátých letech minulého století, dokládá nástrahy světa, které nejsou až tak nereálné, jak se na první pohled zdá. Diktatura, totalita, tvrdý neprostupný režim ověnčený neustálým omezováním, feminismus, upozaďováním žen, otrokářství, patriarchát. Nastal státní převrat, z liberální demokratické země, považované za jednu z nejvyspělejších na celém světě, se stala teokratická diktatura hlásající jako vzor společnost, ve které vládnou muži a ženy jsou jim podřízeny. Republika Gileád se zmítá v nepropustnosti klerofašistického režimu, ideologickém konstruktu kombinujícím prvky fašistické diktatury s katolickou náboženskou tradicí.

Offred
Režim vytváří základny žen, které slouží pouze pro reprodukci. Není jim dovolená láska, sex, milování ani kamarádství. Pohlavní styk je dovolen pouze pro odůvodněné a důležité rozmnožování. Služebnice se staly pouhými stoji na plození dětí. Novorozeňata jim jsou následně odebrána a předána velitelům a jejich manželkám, jež počít nemohou. Úkolem služebnice je nechat se oplodnit mužem, který jim je přidělen, velitelem, porodit dítě a následně odejít sloužit k další bezdětné rodině. Dítě jim je bezostyšně odebráno ihned po narození, nemají na něj nárok, nepatří jim. Hlavní hrdinkou knihy je Fredova (angl. Offred, tj. patřící Fredovi). Její pravé jméno se čtenář v průběhu děje nedozví, v knize ho Atwoodová ani náznakem nezmiňuje. To je rozdíl oproti seriálu, kde se služebnice divákům představí. Jména jako Fredova, Glenova či Warrenova jsou odvozená od křestního jména jejich pána, velitele, do jehož domácnosti náleží. Fredova patří k první generaci služebnic, pamatuje si dobu před tímto režimem, vzpomíná na svůj dřívější život, na svého muže a dceru. Nicméně i vzpomínky postupně slábnou a blednou, mlhavě je střídají poznatky z přítomnosti a minulost se ztrácí v mlze.

Návrat k tradičním hodnotám aneb fundamentalistická zvrácenost
V totalitních režimech oblečení vždy nějakým způsobem ovlivňovalo identifikaci a sloužilo jako nástroj k ní a  zároveň i k ovládaní občanů. Ať už se jednalo o žluté pěticípé hvězdy na židovských kabátech za doby nacismu či purpurové pláště ve starém Římě a podobně. Manželky velitelů chodívají oděné v modré, průzračně čisté modři. Služebnice se zahalují do červené, rudé jako krev. Červená, aby je bylo dobře vidět. Za jakékoli situace. Na hlavách jim tkví bílé čepce, které mají skrývat identitu služebnice a zakazují jakýkoli intimnější kontakt s jejími společnicemi. Musí chodit s hlavami svěšenými, zcela podřízené a vzdávající hold bohu. Architekti režimu vystavěli vskutku nepropustnou propast mezi oddělenými kastami – velitelé, manželky, služebnice, marty (vykastrované služky, které se staraly o domácnost), ekonomanželky. Každému byla přidělena zvláštní uniforma, podle níž člověka ihned zařadíte do systému.

Patriarchální forma vlastnictví
Ženy nesmějí číst, nemají kreditní karty, nesmějí hospodařit s penězi a nevlastní žádný majetek. Jsou zcela odříznuté od všeho, jsou v moci svých manželů a velitelů. Za porušení jakéhokoli z předpisů následují tvrdé tresty. Jediné, čemu mohou manželky velitelů věnovat svůj čas, je pletení, vyšívání či zahradničení. Setrvávají v domácnosti, věnují se jednoduchým činnostem. Nepletou se do řízení organizací ani politiky. Tahle výsada je pouze mužská. Jen oni vědí a ovládají. Oni stvořili tento režim, systém, který nutí plodné ženy k sexuálnímu otroctví v rámci toho, aby znovu zalidnily svět. Předávají si služebnice jako použité zboží, které se prokázalo jako užitečné. V tomto rozmaru je ztracena jakákoli individualita, osobitost. Všechny služebnice jsou identické. Stejný oděv, stejná opakující se každodenní činnost, stejné poslání. Užívání patronym velitelů ještě více upozaďuje jejich identitu a vysává z nich život.

Lepší nikdy neznamená lepší pro všechny, někdo si vždycky pohorší
Jedná se čistě o ženský román. V centru pozornosti je porod a pozorování menstruačního cyklu. Péči o budoucí rodičku, o služebnici, zastávají marty. Ty mají na starost domácnost a dohlíží na služebnici. Autorka se zamýšlí nad postavením ženy ve společnosti, její rolí matky i dcery a celkově nad ženskou sexualitou. Ačkoli jde v knize především o totalitu a diktaturu, tato vedlejší ženská témata krásně otevírají příběh a nabízejí okolnosti, které také stály za vnikem této nové republiky. Atwoodová popisuje děj do hloubky a do detailů, čtenářům nabízí jedinečný zážitek nahlédnutí do zákulisí zvěrstev a mrzačení. Ponurá atmosféra rámuje drobnosti i náhodné bezvýznamnosti, které jsou důležitým prvkem ve stavbě příběhu. V Gileádu jde především o děti. Dítě je největší prestiží a každá domácnost o něj usiluje. Je povinností a posláním vystavět kompletní rodinu. Důležitým elementem v tomto procesu je však mít poslušnou a bezproblémovou služebnici. ∞


Margaret Atwood: Příběh služebnice
Nakladatelství ARGO
Praha, 2017, 348 stran