Válka sice skončila, nicméně pozůstalí stále nedošli ke klidu ve své duši. Pochovat své příbuzné, či je vůbec najít a konečně moci oplakat ztrátu svých nejbližších jim není dopřána. Kniha dokazuje, že události jako genocida a masové vyvražďování Židů, holocaust, není záležitost minulosti, ale ještě necelých třicet let zpátky se odehrávala nedaleko nás.

Válka v Bosně a Hercegovině, probíhala na území státu bývalé Jugoslávie od dubna roku 1992 do prosince roku 1995. Více než tři a půl roku, kdy mezi sebou bojovali Muslimové a bosenští Srbové žijící pospolu. Dříve spolubydlící, kamarádi. Etnická nenávist, nestabilita a mocenské nároky v této problematické oblasti vystupňovaly konflikt mezi několika stranami a jejich armádami. Válka v Bosně je považována za nejkrvavější konfrontaci té doby v Jugoslávii.

V době válčení se reportéři mohli přetrhnout, aby jako první informovali o nastalé situaci. Po válce však z místa všichni novináři odešli a nezůstal nikdo, kdo by podal zprávy o tom, jak to v Bosně vypadá po masakru, jak žijí přeživší, již ztratili všechny své blízké. Wojciech Tochman to však udělal, byl tím, kdo navštívil místo po katastrofě. Vydal se do Bosny a prostřednictvím své knihy líčí příběh očima opuštěných matek, dětí i lékařů, těch, kteří zůstali a snaží se v tomto městě se znovunalezeným mírem žít.

Kosti z masových hrobů, z hlubokých tajemných jeskyň, ze studní
Jednou z hlavních postav knihy je polská antropoložka žijící na Reykjavíku Ewa Elwira Klonowská. Doktorka Klonowská se specializuje na lidské kosti, dokáže podle pohledu na kost rozpoznat, do jaké etnické skupiny člověk patřil, jakou trpěl nemocí i jak rád sedával. Sama říká, že kosti k ní promlouvají a miluje s nimi pracovat. Nezvyklé zaměření doktorky Klonowské v Bosně nalezlo široké uplatnění, mnoho pozůstalých po obětech války nemělo možnost pohřbít těla padlých a uspořádat jim pohřeb, který si zaslouží a jaký jejich víra vyžaduje. Aby měli svou lebku na krku a aby vypadali důstojně, když povstanou z mrtvých. Pomocí antropoložky, jež kosti hledala a následně sestavovala těla do kupy, se to většině obětem povedlo.

Každý zločin má své jméno a příjmení
Dalšími ústředními postavami knihy jsou Jasna a Matka Mejra, jejichž příběhy provázejí celou knihou. Jasna vystudovala práva, provdala se a porodila dvě děti. Ve válce ztratila všechny, manžela i své děti. Kdyby někdy zapomněla, zešílela by. V Bosně přemýšlí takovým způsobem, že některé ostatní matky měly více štěstí, zemřely spolu se svými dětmi a dnes netrpí vzpomínkami.

Mejra Dautovićová pomáhá doktorce Klonowské, utěšuje příbuzné. Sama ve válce ztratila syna Edvina a dcera Ednu. Ví o všem, co její dceři Srbové dělali, kdo ji bil, kdo ji znásilnil. Jediné co neví je, kam odjel autobus, ve kterém její Edna seděla. Nikdo potom už ten autobus nikde nespatřil.

Srbští muži obvykle umírali na frontě, Muslimové nejčastěji střelou do týla
Nejdříve byli zabíjeni majetní, poté všichni. Probíhaly masové popravy, střílelo se do lidí čekajících ve frontě na chléb. Nepřátelé vytvářeli koncentrační tábory, masové hroby, popravy probíhaly v okolních lesech, v Breze. Nikdo v té době pořádně nevěděl, co se pod jménem Breza skrývá. Až později vyšlo najevo, že se jedná o místo, kam vozí oběti popravovat. Po válce přišly na řadu procesy masové exhumace, identifikace nalezených kostí obětí. Srbů ve válce zemřelo dvakrát méně než Muslimů.

Jiný život před válkou
Co tvůj muž? Co syn? Co jsi dělal za války? Tři otázky, na které doopravdy nechcete slyšet odpověď. Otázky, jež nikdo nikomu v dnešní Bosně nepoloží. Lidé čekají na pomoc, která odnikud nepřichází. Nikoho nemají, nikdo je nepřijde navštívit. Obyvatelé se stěhují, odcházejí pryč. Naposledy se v Rizvanovići, vesnici kousek od města Prijedoru, narodil člověk před devíti lety. Rizvanovići byla za války kompletně zdevastována, muži byli buď zabiti nebo odvedeni do koncentračních táborů.

Lidé se po válce změnili. Nenavštěvují se, nesmějí se. K čemu ta válka byla? Pro nic, pro strach, krev, život v šedých němých barácích. Lidé umírali pro prázdné hrnky.

Jen stěží si v dnešní době dokážeme představit a vlastně vůbec pochopit, že se někde na světě v nějakém období dělo zlo takového rozměru. Že člověk dokáže druhému tak moc uškodit a způsobit mu tolik utrpení. Wojciech Tochman píše stroze, vypisuje fakta a útržky rozhovorů s pozůstalými. Vše popisuje úsečně, bez zbytečného nabobtnávání a přikrášlování. Kniha Jako bys jedla kámen dokládá, že ačkoli je vzezřením útlá, skromná, její obsah je neskutečně silný, nabitý emocemi a zanechá v člověku silný dojem. ∞


Wojciech Tochman: Jako bys jedla kámen
Nakladatelství Absynt
Praha, 2017, 128 stran