Každý asi někdy zaslechl tento výrok Friedricha Nietzscheho, nebyl však otázkou, nýbrž konstatováním. Kvůli němu si vysloužil nálepku jednoho z největších nihilistů Evropy. Vytrženo z kontextu to tak působí. Je prazvláštní, že ani při středoškolských či vysokoškolských hodinách dějin filozofie se člověk nemusí dozvědět, kde se tento výrok vzal, do jakých myšlenkových souvislostí náleží, a dál slýchá „polopravdu“ o Nietzschem, jenž popřel existenci Boha… Je to vskutku tak?

Søren Kierkegaard je považován za prvního existencialistu, Jean-Paul Sartre filosofii existence proslavil. Na svého předchůdce ve všem navázal, s jedním malým rozdílem. Existenci zbavil jejího opia, jak mu říkal Karel Marx – Boha. Moderního člověka zbavil všech jeho alibi a daroval mu svobodu – v jednom balíčku s úzkostí, náhodami a absurdními shodami okolností.

Kniha Příběh služebnice pojednává o dystopickém místě – republice Gileád – nacházející se na území Spojených států amerických. Zemí otřáslo nepříznivé ovzduší soužené toxickými výpary a mnoho žen se v tomto důsledku stalo neplodnými, neschopnými počít dítě. Alespoň tohle tvrdí totalitní režim, jehož obyvatelé jsou drženi v okovech.

Oceňovaný světový bestseller Mléko a med, který vzešel z pera autorky Rupi Kaur, přináší skrze svou mladší sestru v podobě volného pokračování Květy slunce ještě přímočařejší a více demaskující přiznání. V pořadí druhá sbírka poezie opět představuje unikátní počin, v němž ústředním motivem je láska ve všech svých podobách. Kromě lásky vypráví kniha o smutku a odříkání, úctě ke kořenům a k domovu i o vnitřní síle.

„Zkušenosti mě naučily, že z každého místa naší planety vypadá svět trochu jinak,“ to jsou slova spisovatele Ryszarda Kapuścińského v knize Šáhinšáh, jež mapuje revoluci v Íránské islámské republice. I přes mnoho prozkoumání ostatních světových civilizací pro nás zůstane cizí svět zapovězený, neznámý, nepochopitelný. Kniha dokládá, že za evropskými hranicemi na Blízkém východě se odehrává naprosto odlišný způsob života. Diktatura, tvrdé tresty za vyřčení osobního názoru, mučení i zabíjení.

Válka sice skončila, nicméně pozůstalí stále nedošli ke klidu ve své duši. Pochovat své příbuzné, či je vůbec najít a konečně moci oplakat ztrátu svých nejbližších jim není dopřána. Kniha dokazuje, že události jako genocida a masové vyvražďování Židů, holocaust, není záležitost minulosti, ale ještě necelých třicet let zpátky se odehrávala nedaleko nás.

Tanečnice, stepařka, redaktorka, vydavatelka, propagátorka umění, schopná manažerka, překladatelka, mecenáška, obdivuhodně energická žena a objevitelka mnoha umělců. V září jí bude sto let. Meda Mládková.

„Když se do bílé polevy dostane byť jen jedna kapička jiné barvy, už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné,“ vypráví malému Andrewovi jeho matka, členka Ku-klux-klanu. Výjevy bílých plášťů se špičatými kapucemi a hořícími pochodněmi nejsou pouhým obrazem minulosti. Polská reportérka Katarzyna Surmiak-Domańska se vydala do USA prozkoumat modernější verzi této organizace.

Kniha, jejíž alfou je umění, které nebylo vytvářeno jako artefakty s primární estetickou funkcí, a ve které je omega zastoupena přehledem práce vizuálního umělce propojujícího množství médií, přináší na svých 992 stranách ve hmotnosti necelých čtyř kilogramů přehled dějin umění vymezený na české země.

Kerouac, Ferlinghetti, Snyder, Corso, Ginsberg. Básníci, jejichž slova stále rezonují a texty nežijí jen v knihách, ale i na pódiu. Scénická koláž Jam Session s beatniky propojuje jazzovou hudbu, beatnickou poezii, divadlo a šeptá, říká, kvílí jejich verše.

Vzniká a vychází množství knih, které se věnují příběhům a životu nejrůznějších osobností. Kniha je důležitá zejména pro svůj přenášený obsah, a když se podaří vytříbit i její formu, lze říci, že je ještě stále živým médiem, které nepřenáší pouze informace, ale má i určitou estetickou kvalitu. A když se knihou podaří portrétovat, dostává se zcela nad svůj standard.

Již od devadesátých let se odborníci i široká veřejnost zabývali otázkou, zdali počítače, internetová síť a nástup nových médií nezničí tradiční přístup k literatuře, zejména k její tištěné verzi, stejně tak jako k jiným tiskovinám.

Vlasy jsou jednou z prvních věcí, kterých si na člověku všimneme. Díky nim odhadujeme pohlaví druhé osoby, její psychický, ale i fyzický stav a sociální skupinu, do které patří. Když přemýšlím nad vlasy, vidím před sebou obraz ženy. Cop vypráví příběh tří žen, které kromě vlasů pojí touha dokázat světu svou sílu a vymanit se z životem a společností předem určených scénářů.

Knížky vznikají z různých důvodů, tahle se vyloupla díky náhodě a vlastně i ze zvědavosti. Na jedno výročí máminých narozenin (kdy jsem jako obvykle neměl nic moc připraveného) mě napadlo (pro odlehčení vzpomínkového večera) přepsat pro přátele něco, co by je překvapilo. Na vrchu bedny od banánů s máminou pozůstalostí leželo několik školních zápisníků. Věděl jsem, že byly pro matku důležité, ale nikdy během jejího života jsem do nich nenahlédl. Milimetrová písmenka dětského rukopisu odrazovala od čtení jako přirozená šifra.

„Byla jednou jedna zahrada, obehnaná ze všech stran ohromným vysokým plotem. V té zahradě vládl starý démon tisícům a tisícům otroků. Zvláštní však bylo, že přes zdi té zahrady nikdy neunikl jiný zvuk než veselý smích.“ (s. 160)

O ztrátě duše a identity, něčeho tak abstraktního a zároveň konkrétního, bylo napsáno mnoho knih. Je to naše největší bohatství. Příčiny této ztráty mohly být různé, v literatuře je tak často vnímána válka, první boje, ale i změna prostředí či ztráta blízkých. Thomas Melle své já ztratil s příchodem první mánie. Autor trpí bipolární afektivní poruchou, ztratil přátele, sám sebe, majetek, a především svůj Svět v zádech. Duševní nemoc je pro velkou část lidí nepochopitelná, skrytá a alarmující, a také proto vznikla tato kniha.