V roce 2021 se České literární centrum, které je sekcí Moravské zemské knihovny, zaměřuje na poezii, podporu básníků a jejich tvorby, a tento rok proto také nazývá „rokem poezie“.
Své rezidence letos nabízí mj. právě básníkům, ne jen z České republiky. Během března bude v klášterním domku v Broumově na jarní rezidenci ČLC pobývat básník a dokumentarista Miloš Doležal. Rozhovor s ním jsme realizovali před jeho odjezdem na rezidenci, na dálku.

Miloš Doležal (* 1970)
básník, dokumentarista, badatel a editor. Od roku 1998 do roku 2018 pracoval jako literární redaktor a dramaturg Českého rozhlasu – stanice Vltava. Pravidelně spolupracuje s aktuálně.cz, měsíčníkem Reportér a Roš chodeš. Jeho knihy byly přeloženy do polštiny a italštiny. Jako scenárista se podílí na rozhlasových a televizních pořadech a dokumentech z období války a komunistického teroru padesátých let (Heydrich – konečné řešení, Rudí prezidenti aj.). Dlouhodobě se věnuje oběti komunistického režimu v Československu, faráři Josefu Toufarovi, v roce 2014 inicioval nalezení jeho hrobu a pohřbení v Číhošti. Vydal básnické sbírky, knihy fejetonů a povídek, připravil čtyři knihy vzpomínek a rozhovorů s vězni nacistických a komunistických kriminálů. Jeho monografie o českém mučedníku komunistického režimu P. Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli (NTP, 2012) byla Lidovými novinami vyhlášena jako Kniha roku 2012. Žije v Praze a v Horní Pasece na Vysočině.



Vaše zatím poslední básnická sbírka Ezechiel v kopřivách vyšla roku 2014. Máte nashromážděné básnické texty pro případnou další knihu?
V posledních deseti letech se intenzivně věnuji psaní historických portrétů, dokumentárních povídek a scénářů televizních dokumentů, které souvisí s novodobou historií střední Evropy. Tedy příběhům, které se odehrály za války či v 50. letech. V nakladatelství Host zatím vyšly dva svazky z chystané knižní tetralogie (Čurda z hlíny; Do posledních sil). Předtím to byly knihy o komunisty zavražděném faráři Toufarovi. Na téhle práci je pro mě nejzajímavější pátrání v archivech, na osudových místech a setkání s aktéry a pamětníky. Stává se, že občas od této badatelské práce odletí okuj v podobě krátké básně, reagující na právě čtené či prožívané. Něco, co si říká o nový druh energie, o možná ještě přesnější jazyk, a vyžaduje trochu jiný druh koncentrace. A žádá cosi jiného než badatelskou kontrolovanost. Co chce nahlas vykřiknout nebo se nad tou zoufalostí smát. Ostatně, podobné to bylo tehdy před lety se sbírkou Ezechiel v kopřivách, která jedním svým kořenem byla výhonkem mého bádání ve věci historie hřbitova v Praze-Ďáblicích a nalezení hrobu tajně tam zahrabaného Josefa Toufara. Od té doby se mi po sešitech válí krátké skici, na které bych se chtěl trochu soustředěněji podívat.

Pobyt v klášterním domku v Broumově bude nejspíš vaším vůbec prvním rezidenčním časem. Co vás na nabídce Českého literárního centra nalákalo? Máte k této pohraniční krajině nějaký vztah, případně nějaká očekávání?
Na Broumovsku nebudu poprvé, mám tam pár přátel, znám trochu i polskou stranu broumovských stěn. Ta krajina mě fascinuje nastřádanou energií. Jistou sevřeností a současně velkorysostí. Nejen barokních staveb, ale i hospodářských dvorů, zaniklých hospod a zdvíhajících se strání. A pak ta dramata, která se tam odehrávala v roce 1938 a po válce. Minulý rok jsem archivně bádal v dokumentech o této periodě a zjišťoval, že na Broumovsku řádily obzvlášť brutální bandy revolučních gard. Koráb broumovského kláštera jako by plul nezúčastněně nad tím vším. Zdánlivě nezúčastněně.


Na čem zamýšlíte pracovat během vaší rezidence?
Jak jsem předeslal, rád bych se probral rukopisy zamýšleného básnického souboru, pracovně nazvaného Čechy krásnéé, Čechy méé. A třeba se dostanu i k něčemu dalšímu.

Jaké téma budete zpracovávat v nejbližší době pro podcast o zločinech komunismu v bývalém Československu i jinde – mohlo by se týkat také osobností z této části země?
V podcastech, které připravuji pro aktuálně.cz, čerpám ze svého zvukového archivu, který vznikal při práci na různých filmových a rozhlasových dokumentech. Právě chystám dva příběhy – oba fantastické, útěkové. Ten první se týká Otakara Černého, letce RAF, který dokázal utéci z nacistických a později komunistických lágrů. Ten druhý je příběhem Rudolfa Vrby, kterému se v roce 1944 podařilo utéci se spoluvězněm z osvětimského pekla a vydat o tom zprávu. S oběma těmito radostnými muži jsem se dobře znal, a tak se k nim v těchto covidových šerech rád vracím. O Broumovsku podcast nepřipravuji, ale v těchto dnech shodou okolností píši větší dokumentární povídku, která se na Broumovsku na jaře a v létě 1945 odehrává.

Byl jste editorem knihy, věnované vašemu rodišti, Vrchovina, krabatina, mrchovina: Solitéři Vysočiny, která se zaměřovala na zvláštně nehostinnou krajinu Vysočiny, jež se sotvakdy mohla stát kulturním centrem, a přesto zde působil a tvořil například Bohuslav Reynek nebo Jakub Deml. Broumovsko je možná nejopuštěnější a nejosamělejší kraj. Ale na místním gymnáziu studovali třeba Alois Rašín nebo tam krátký čas učil Josef Škvorecký a Broumov je spojen i s Aloisem Jiráskem, jako zpovědník tu působil Sigismund Bouška. Ve 14. století zde studoval první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, v 17. století jezuitský dějepisec P. Bohuslav Balbín. Je v jejich díle – a třeba i osudu – možné vysledovat nějaký společný rys?
Na to si netroufám odpovědět. Je zřejmé, že Broumovsko bylo do odsunu německého obyvatelstva kulturní krajinou. Bohatou umělecky i hospodářsky. Spirituální benediktinská stopa je v ní i přes rozličné surovosti stále patrná. I proto tenhle kraj dnes nevnímám jako opuštěný, možná jen syrově zarostlý. I dnes v něm působí řada tvůrců. Jen namátkou – malíř Jiří Mědílek a jeho skvělé nakladatelství Opus, vydavatel Petr Bergmann, žije tam grafik Jiří Samek, aktivista a organizátor koncertů Stanislav Pitaš, památky tam zachraňuje skvělý mladý farář Martin Lanži, blízko tam má cínař, kinař a vydavatel Petr Rýgr, a na mnohé další jsem zapomenul. Z autorů, kterým tato krajina vlezla do literárního díla, mám obzvláště rád Marii Stryjovou. Nenápadnou autorku silných existenciálních próz, psaných básnickým jazykem. Její bolest nepramení jen z vykořenění a poválečného přesazení z Volyně.

text: Olga Stehlíková