Ars Poetica
Ars Poetica
proč se nás tak
mocně týká?

Po deseti dnech strávených na literárně-výtvarných dílnách Ars Poetica v lese blízko Dvora Králové jsem se zpátky do Prahy vrátila špinavá a zarostlá jak Ezau. Zato jsem se však cítila odpočatá od studijního stresu, syndromu věčného bytí online a měla jsem velkou chuť číst spolu se zásobou tipů, co číst.

Na mysli útržky básní a písní, připomínala jsem si prožité. O Ars Poetice se příliš neví, nemluví a nepíše, což považuji za nesmírnou škodu. Já sama jsem se o její existenci dozvěděla od kamarádky, která se zúčastnila již čtyř ročníků z celkových devíti. Na základě šeptandy přijede na AP většina účastníků, další o dílnách uslyší v rozhlase, část se o nich dozví z plakátů vylepovaných na univerzitách a místech spjatých s kulturou či od loňského roku byly guerillově šířené ve starých knihách, třeba v literárních kavárnách. Na internetových stránkách stojí, že se jedná o „jiné setkání s literaturou“. Toto označení považuji za velmi trefné a vypomůžu si jím proto při pokusu o popsání jedinečného charakteru této události.

S hvězdami na jazyku
mlčím tu na věčnost
(Stanislav Zedníček)
Základnou všech arspoetických aktivit je sokolské tábořiště Ježkov u Zábřezí a okolní krajina. Umístění akce do takového prostředí jí nutně propůjčuje táborového ducha, který se projevuje jak v ubytovacích podmínkách, tak v chodu dní. Všichni účastníci, organizátoři i hosté spí ve stanech s podsadou či v chatě, jí v improvizované jídelně pod plachtou, chodí na latríny a myjí se ve venkovní sprše nebo v nádrži. V chatě, kde se i vaří, je v případě nutnosti možnost použít kamenný záchod a sprchu. Programy s večerními hosty – koncerty, přednášky, promítání, autorská čtení a diskuze – se odehrávají venku, stejně jako denní program účastníků. Pro případ špatného počasí (první večer padaly stromy) je v chatě k dispozici klubovna. S poezií se účastníci setkávají na každém kroku – úryvky básní jsou napsány na velkých bílých plachtách upevněných ke stromům a natištěny na papírkách, kterými jsou polepeny podsady stanů, kmeny stromů, a dokonce i dveře latrín.

Dny mají jasně stanovený řád, který se všichni snaží více méně dodržovat: budíček, snídaně, dopolední program, oběd, polední klid, odpolední program, večeře, večerní host, pravidelné střídání služeb na mytí nádobí, uklízení a přípravu snídaně. Každý den je věnován jednomu básníkovi (tzv. „básník dne“), kterého se ostatním na základě vlastní celoroční četby snaží přiblížit dvojice či trojice lektorů pocházejících z řad účastníků předešlého ročníku festivalu.

V dopoledním bloku tak lektoři činí slovem, obrazem a pohybem – popisují ostatním průběh své cesty k básníkovi, vyzdvihují témata, na která u něj často naráželi, recitují verše, které jim utkvěly v paměti. Nemá se jednat o žádnou vědeckou analýzu vyžadující znalost metod rozboru poetiky básní či bohatou předchozí čtenářskou zkušenost. Lektorem může být kdokoli, kdo je ochoten podřídit se čtenářské disciplíně a spolupracovat v lektorském týmu. Prezentace básníků lektoři oživují scénickými obrazy, zapojují účastníky tematickými hrami a drobnými pohybovými aktivitami (vše ovšem funguje na bázi dobrovolnosti). Po obědě následuje asi dvouhodinový polední klid, který má sloužit především k tiché četbě autorské knihy, kterou každý účastník od lektorů dostane. V odpoledním bloku účastníci spolu s lektory výtvarně tvoří – zvolená technika či téma, kterým se technika řídí, by měly souviset s texty básníka dne.

Co to máš na hlavě?
Máš na hlavě krychli
(Jiří Konvrzek)
Večery – ale i některá odpoledne – patřily hostům činným v různých kulturních oblastech. Těmi letošními byli nakladatel (nakladatelství Pulchra), dokumentarista a kurátor Jiří Fiedor, spisovatelé Sylva Fischerová a Marek Šindelka, akordeonistka Jana Vébrová se skladatelem Ivanem Acherem, konceptuální fotograf a umělec Jiří Šigut, se kterým jsme zkusili na fotografických papírech zachytit otisky přírody, výtvarník a grafik Jan Měřička, který nás zasvětil do základů techniky sítotisku, hudebník Jiří Konvrzek a arteterapeutka Marjánka Štefančíková. Jeden celý den jsme strávili putováním po Prachovských skalách po stopách české plastiky pod vedením výtvarného umělce, performera a fotografa Miloše Šejna. V rámci jednoho večera byl představen současný umělecký fenomén na pomezí literatury a performance slam poetry.

Sbohem a nasrat
(J. H. Krchovský)
Jeden z letošních „básníků dne“ J. H. Krchovský byl lektorskou dvojicí Anička – Pavel představen v brzkých ranních hodinách na hřbitově, kde byly předčítány jeho básně a servírovány rakvičky se šlehačkou a věnečky; v další části dne lektoři pouštěli nahrávky Krch-off bandu, recitovali, hráli na kytaru a zpívali a pouštěli ukázky z autorského čtení. S „wernischovci“ jsme z klacků stavěli ptačí hnízdo – v návaznosti na téma dne „Nikde“, stanoveného na základě dojmu lektorů z četby děl Ivana Wernische. O hnízdě hovoří lektorka Ester: „… ono to »nikde« souvisí s pocitem, jako by Wernisch těmi všemi stylizacemi a »překrady« a veškerou svou poezií něco stále hledal – nějaké své místo, možná domov, nějakou svou »identitu«, ale to slovo se nám s Jakubem (druhý lektor, pozn. autorky) moc nelíbilo, prostě hledá »někde, kde by zapadl«… Ale není to zoufalé hledání jednoho místa, už ta cesta hledání je zároveň cílem, je to zároveň nikde a zároveň všude… A souvislost hnízda s jeho poezií je taková, že jsme chtěli vytvořit místo, které by pro nás, arspoetické lidi, bylo jakýmsi »náhradním domovem« (poté, co jsme rozšlapali své identity a svá oblíbená místa nakreslená do písku)… A tím, že to bylo něco tak netypicky postaveného jako je hnízdo (a ne žádný dům, ani neohraničená krajina), se nám to s Jakubem zdálo jako perfektní výraz toho, že hnízdo si můžeme postavit všude a zároveň nikde.“

Dalšími básníky dne byli Vilém Závada, Karel Šiktanc, Karel Brušák, Stanislav Zedníček a Andrej Stankovič, v rámci jejichž představování se hrály scénky, psaly básně, tvořily přesmyčky jmen, vyráběly papírové loutky, s nimiž se pak sehrálo stínové divadlo, přetvářely knihy do svébytných artefaktů, vyplňovaly kvízy. Většinou se jednalo o spolupráci ve skupinách, což umožnilo vznik i technicky náročnějších výtvorů.

Skrze tyto společné aktivity a společné pobývání jsme s ostatními účastníky fungovali jako jakési společenství – společenství lidí se zájmem o poezii.