Erik Truffaz, hudební inovátor a objevitel, šedý kmet, jehož vystoupení šedá rozhodně nebývají, vystoupil 5. března v Paláci Akropolis. Jeho hudební doprovod se ale ukázal být vévodícím: bubeník Philippe Garcia spolu s hlasovým mágem Sly Johnsonem zalomcovali i pódiem.

Erik Truffaz je legendární trumpetista, který svým hudebním působením přesahuje hranice jazzu. S lehkostí obchází žánry jako hip hop, funky, rock či jungle, ze všech je schopen pochytit inspiraci a každému z nich vrátit oživující, rozjasňující prvek. Dokáže hrát seversky zasněně, subtilně a mrazivě klidně a dokáže taky burácet a burcovat, rozjuchaně, řízně. Na společném koncertě s beat-boxovým bohem Sly Johnsonem představil všechny uvedené polohy; zůstal nicméně upozaděn, jako mentor, který kritickým okem dohlíží na svého favorizovaného studenta.

Sly Johnson JE gramofon. A k tomu řádný šoumen. Na rozdíl od nenápadného Erika, který trávil většinu času krok dva vzadu opřený o židli, Sly Johnson v tyrkysových teniskách svůj um rozbalil naplno: celým koncertem se nesl jeho sebevědomý, radostný projev. Vybaven pouze svým hlasem (a mikrofonem) znamenitě kontroval bicím i trubce ve vyváženém hudebním rozhovoru. Svými ústy skrečoval, pobrukoval, basoval, troubil, pěl jako dívka i jako big fat mama, rapoval a smál se.

Hudebníci začali energickou peckou, jejich spontánní jam byl možná pečlivě připraven (debata na toto téma se spustila na divadelním baru hned po skončení koncertu), rozhodně mu to ale neubralo na hravosti a invenci. A pokračovali, jako když plyne voda v potoce: chvíli se oddávali klidným, hlubokým tónům, po čase přeskočili do svižného tempa, které se sem tam zvrhlo v divoký drum’n'bassový úlet. Oblíbená trubková echa Erika Truffaze zavlnila sálem tu v hororově roztříštěném kvílení, tu v poklidně pramenících tónech. Nakonec se mi zazdálo, že Erik se po všech svých hudebních výletech rozhodl prozkoumat i vody r´n´b, byť modifikované. Rytmus některých skladeb tomu napovídal, stejně jako vokální doprovod Sly Johsona.

Koncert jistě potěšil příznivce rozmanitosti žánrové i hudební, fandy jazzu i hip hopu. Erik Truffaz se sice uskrovnil ve výrazu, o to více však věřme v jeho budoucí počiny. Z pozice bystrého pozorovatele se účastnil hudebního jiskření na pódiu, sem tam si nahrál smyčku svého nástroje a než aby násilně vstupoval do koncentrovaného dialogu vokál-bicí, pozorně mu naslouchal. Těšme se na plody jeho inspirace!